menu

Nebeští jezdci

Filmy >>

91 minut

Prvním „vážným“ scénářem Zdeňka Mahlera – a současně předlohou k tematicky ojedinělému filmovému projektu – se stalo drama Nebeští jezdci, které natočil Jindřich Polák v roce 1968. Polákovy ambice ve vztahu k podobným látkám zlikvidoval nástup normalizace, takže dramatický příběh československých letců v Británii zůstává jedním z důkazů mnohotvárného talentu autora populárních dětských projektů – Pana Tau či Návštěvníků. Cenzurovaná distribuce se postarala také o to, že se Nebeští jezdci dostali mezi zakázané, „trezorové“ snímky.

Adaptace románu Filipa Jánského, který poprvé vyšel v roce 1964, přibližuje skutečné historické události prostřednictvím fiktivní, mezinárodní osádky letounu 276. bombardovací perutě. Vedle dvou Angličanů ji tvoří kanadský telegrafista a tři Čechoslováci: slovenský kapitán Pavel Kolář a střelci přezdívaní Študent a Prcek. Nálety na německé území se pro muže stávají každodenní rutinou, za kterou však číhá nebezpečí smrti. Ta se Študenta dotkne při náletu na Norimberk, z něhož vyvázne s poraněnou páteří a popáleninami. Když se po rekonvalescenci vrátí z nemocnice, pochopí, že tím jeho válečná anabáze zdaleka nekončí.

Pro roli Študenta si Jindřich Polák vybral Jiřího Bednáře. Dalších rolí ve filmu se ujali Jiří Hrzán (Prcek) a Svatopluk Matyáš (kapitán Kolář). Jana Nováková ztvárnila roli Študentovy lásky Patricie – příslušnice pomocných ženských sborů letectva. Kameraman Jan Němeček realizoval snímek černobíle na klasický formát, aby do něj mohl včlenit archivní letecké záběry. Název Nebeských jezdců byl inspirován klasickým country songem Stana Jonese Ghost Riders in the Sky, který byl po válce přeložen jako Nebeští jezdci (pozdější verze se ovšem jmenovala Ďáblovo stádo). Ve filmu, k němuž hudbu složil Evžen Illín, ústřední písňový motiv několikrát zazní.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jindřich Polák

Scénář: Filip Jánský, Zdeněk Mahler, Jindřich Polák

Rok výroby: 1968

Hrají: Jiří Bednář, Jiří Hrzán, Svatopluk Matyáš, Elsie Randolph, Jana Nováková, Joan Seton, Charles Cameron, Winston Chrislock a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Historické a válečné

Adelheid

Adelheid

100 minut

V historickém dramatu odehrávajícím se těsně po válce v sudetském pohraničí se režisér František Vláčil poprvé vypravil do nedávné české historie. Ke svým mistrovským opusům Ďáblova past (1961), Markéta Lazarová (1967) a Údolí včel (1967) ovšem přidal další příběh, ve kterém se „velká“ historie dramaticky střetává s osudy jednotlivců.

Protagonistou vyprávění je bývalý poručík československé zahraniční armády Viktor Chotovický, který přijíždí do zapadlé vísky Černý potok jako národní správce konfiskovaného majetku. Ubytován je ve zdevastovaném sídle místního nacistického aktivisty Heidenmanna, který čeká ve vězení na smrt. Jako hospodyni dostane nemluvný muž přidělenu Heidenmannovu dceru, hrdou a zoufalou mladou ženu čekající spolu s ostatními Němci na odsun. Mezi dvěma osamělými, traumatizovanými bytostmi bez iluzí a budoucnosti – Viktorem a Adelheid – vzniká silné citové pouto, které však akceleruje nevyhnutelnou tragédii.

Se spisovatelem Vladimírem Körnerem se režisér František Vláčil setkal už při realizaci svého předchozího snímku – středověkého dramatu o síle a slabosti náboženského fanatismu Údolí včel. Spisovatelova novela inspirovala film, který svým silným, hořkým, pesimistickým vyzněním navazuje na návraty generace československé nové vlny k tématu druhé světové války. Podobně jako v jiných Vláčilových dílech, i v Adelheid (která je prvním barevným snímkem v jeho filmografii) hraje klíčovou roli vizuální stránka vyprávění. Na té se v úzké spolupráci s režisérem podílel kameraman František Uldrich, jenž už od Údolí včel patřil k Vláčilovým oblíbeným spolupracovníkům. Silné zázemí našel autor už tradičně v hereckém obsazení – hlavní mužské role se ujal Petr Čepek a postavě Adelheid vdechla zranitelnou neústupnost začínající Emma Černá. V postavě strážmistra Hejny podává jeden ze svých nejsoustředěnějších výkonů Formanův „profesionální neherec“ Jan Vostrčil.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Báječní muži s klikou

Báječní muži s klikou

85 minut

Film, který byl natočen k 80. výročí vzniku české kinematografie, vychází z osudů skutečných historických postav, skrytých ovšem za průhlednými novými jmény. Majitel prvního stálého pražského kina Viktor Ponrepo se v Báječných mužích s klikou jmenuje Vilém Pasparte, filmařský průkopník Jan Kříženecký se změnil v Jakuba Kolenatého a kabaretiér a první domácí filmový herec Josef Šváb-Malostranský v Járu Šlapeta. Reálné předobrazy v rozmarné komedii o počátcích filmu v českých zemích mají i další postavy, stejně jako snímky, které fiktivní hrdinové Báječných mužů natáčejí.

Režisér Jiří Menzel sice ve svém osmém filmu využívá znalostí archivních materiálů a historických skutečností, avšak se spoluscenáristou Oldřichem Vlčkem se nenechal příliš těsně svazovat realitou. Autoři tak nabízejí nejen zasvěcený a živý vhled do historie, ale i zábavnou podívanou pojatou jako nostalgické retro. Na chytlavé atmosféře mají významný podíl i kameraman Jaromír Šofr a hudební skladatel Jiří Šust. Menzel využívá hravou, poetizující vypravěčskou polohu, která mu poskytovala bezpečné a divácky atraktivní zázemí během celé složité normalizační éry. V radostném holdu nelehkému filmařskému řemeslu autor hlavní roli svěřil Rudolfu Hrušínskému, který se stal jeho citlivým spolupracovníkem už v nostalgické tragikomedii Rozmarné léto (1967). Zatímco roli rtuťovitého komika Šlapeta ztvárnil Vladimír Menšík, part prvního českého režiséra si Menzel symbolicky rezervoval pro sebe. Spoluautor scénáře Oldřich Vlček se v nestárnoucím filmu objevuje v menší roli Berouska.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Démanty noci

Démanty noci

68 minut

Démanty noci, celovečerní debut režiséra Jana Němce, jsou dramatem na hranici života a smrti. Útěk dvou židovských mladíků z transportu smrti naturalisticky zachycuje stavy únavy, úzkosti, hladu a ohrožení. Obrazy úniku psychicky i fyzicky vyčerpaných mužů jsou prokládány asociativními retrospektivami, sny a halucinacemi, které zpřítomňují subjektivní vnímání obou protagonistů. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny.

Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry tehdy osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů 60. let. V Démantech noci je téma holokaustu nahlédnuto intenzivně subjektivním pohledem. Režisér vytvořil řadu verzí filmu, než nalezl adekvátní audiovizuální tvar vypovídající o extrémním prožitku existence. Styl tohoto technicky i narativně provokativního díla sám Němec charakterizoval jako „snový realismus“, čemuž odpovídá nejen vizuální kompozice, ale i minimum dialogů a ticho jako dramatvorný prvek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Kladivo na čarodějnice

Kladivo na čarodějnice

103 minut

Středověké soudní procesy s čarodějnicemi posloužily v roce 1963 jako námět knihy Václava Kaplického, podle které napsali Otakar Vávra a Ester Krumbachová scénář stejnojmenného, vynikajícího historického dramatu Kladivo na čarodějnice (1969). Renomovaný režisér a multitalentovaná kostýmní výtvarnice se však inspirovali i dochovanými soudními zápisy z čarodějnických procesů z let 1678–1695. Název si kniha i film vypůjčily od středověkého manuálu k potírání čarodějnictví Malleus maleficium (1486).

Děj filmu se sice soustřeďuje na osudy osob skutečně obžalovaných v čarodějnických procesech, současně však vědomě reflektuje politické procesy z padesátých let s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, jejichž podrobnosti začaly vycházet v šedesátých letech najevo. Temným protagonistou vyprávění je Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612–1698), císařský laický inkvizitor, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku a má na svědomí přes sto upálených osob, včetně šumperského děkana Kryštofa Lautnera a jeho mladé hospodyně Zuzany (Soňa Valentová). O náboženství nešlo: inkvizitor se s místní šlechtou podělil o většinu majetku upálených.

Vávrův Boblig v podání Vladimíra Šmerala je sadistický fanatik, který prostřednictvím mučení a zastrašování donutí k doznání desítky nevinných lidí. Inkvizitorovým protikladem je humanista Lautner (Elo Romančík), prototyp moderního intelektuála, který se navzdory svému morálnímu přesvědčení nevyhnutelně stává obětí absurdního násilí a nenávisti.

Osmapadesátiletý Otakar Vávra v reakci na dobové politické uvolnění realizoval nadčasové, expresivní dílo, jež patří v jeho filmografii k nejlepším. Kladivo na čarodějnice, které se díky pronikavé analýze totalitní moci samozřejmě netěšilo u normalizátorů velké oblibě, uzavírá v režisérově filmografii zajímavé, svobodné období šedesátých let.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Kočár do Vídně

Kočár do Vídně

76 minut

Jednou z životních rolí Ivy Janžurové se stala hlavní hrdinka psychologického dramatu režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky. Zkušená dvojice autorů nabídla v roce 1966 tehdy pětadvacetileté herečce roli, která vyzdvihla její dramatické schopnosti v komorním rámci. Janžurová se v menší roli Bertýny Petrželové objevila už ve filmu Ať žije republika (1965), ve kterém se Procházka a Kachyňa rovněž vraceli do éry druhé světové války – respektive do období jejího konce. Oba snímky – spolu s následující Nocí nevěsty (1967) – v duchu skepticismu československé nové vlny radikálně pozměnily zobrazování nedávné československé historie. Nešlo přitom o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept kameramana Josefa Illíka.

V Kočáru do Vídně dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják (Luděk Munzar) a jeho naivní, mladičký druh (Jaromír Hanzlík) mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí zcela jinak, než žena naplánovala: navzdory prvotnímu odhodlání nedokáže přehlížet, že „viníci“ jsou především individualitami, obětmi okolností jako ona sama. Brutální tečkou za příběhem je jednání skupinky partyzánů.

Nadčasový příběh, vyprávějící o redistribuci viny a odplaty v době vymknuté z kloubů, samozřejmě nadlouho skončil v normalizačním trezoru.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Staré pověsti české

Staré pověsti české

81 minut

Klasický loutkový snímek Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952) patří nepochybně k předním dílům zlatého fondu české kinematografie a nejen proto byl převeden do digitální podoby a pracně restaurován. Dodnes překvapuje svým novátorským pojetím loutkového filmu a svou uměleckou komplexností, což je mimořádné i v celosvětovém měřítku. Syžet vychází ze stejnojmenného díla Aloise Jiráska, avšak Jiří Trnka a spisovatel Miloš V. Kratochvíl se při psaní filmové povídky opírali i o Kosmovu kroniku nebo o výsledky archeologických výzkumů.

Základem je šest epizod z dávnověku Čechů, od jejich příchodu do nové vlasti pod vedením vojvody Čecha, přes legendy o Bivojově souboji s nebezpečným kancem, o Libuši a Přemyslovi, o dívčí válce a o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi až k závěrečné báji o Lucké válce. Epizody jsou propojeny komentářem a plynule na sebe navazují, avšak v cizině byly někdy uváděny i samostatně (především v rámci různých přehlídek). Zásadní je výtvarná stránka, v níž Trnka vycházel z historických poznatků, ale zároveň se musel přizpůsobit zažitému vizuálnímu stereotypu, spojenému s malbami či ilustracemi Josefa Mánesa, Antonína Procházky, Mikuláše Alše a Věnceslava Černého (Trnka sám ilustroval Jiráskovu knihu až později). Vytvořil velké množství loutek se stylizovanými a zároveň individualizovanými tvářemi a věnoval se nejen protagonistům, ale také velkým davovým scénám, což kladlo značné nároky na animátory i na další členy štábu. Důraz byl rovněž kladen na provedení kostýmů a rekvizit. Zvuková složka se kromě hlasů několika vypravěčů z řad slavných českých herců a zajímavě vytvořených ruchů skládá z bohatého hudebního doprovodu Václava Trojana, jenž vychází z určitých představ o dobové hudbě, kombinovaných s klasickou symfonickou hudbou, ale zejména z české lidové tradice, což se projevuje v dramaturgickém využití různých písní.

Z dnešního pohledu může vadit určitá naivita a patos komentáře i hudby, to však nijak nesnižuje kvality zcela výjimečného díla. Při restaurování původního materiálu nebylo cílem vytvořit ideální podobu, nýbrž maximálně se přiblížit stavu, v němž byl film poprvé uveden (toto pojetí restaurování má ovšem své hlasité odpůrce).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Adelheid

100 minut

V historickém dramatu odehrávajícím se těsně po válce v sudetském pohraničí se režisér František Vláčil poprvé vypravil do nedávné české historie. Ke svým mistrovským opusům Ďáblova past (1961), Markéta Lazarová (1967) a Údolí včel (1967) ovšem přidal další příběh, ve kterém se „velká“ historie dramaticky střetává s osudy jednotlivců.

Protagonistou vyprávění je bývalý poručík československé zahraniční armády Viktor Chotovický, který přijíždí do zapadlé vísky Černý potok jako národní správce konfiskovaného majetku. Ubytován je ve zdevastovaném sídle místního nacistického aktivisty Heidenmanna, který čeká ve vězení na smrt. Jako hospodyni dostane nemluvný muž přidělenu Heidenmannovu dceru, hrdou a zoufalou mladou ženu čekající spolu s ostatními Němci na odsun. Mezi dvěma osamělými, traumatizovanými bytostmi bez iluzí a budoucnosti – Viktorem a Adelheid – vzniká silné citové pouto, které však akceleruje nevyhnutelnou tragédii.

Se spisovatelem Vladimírem Körnerem se režisér František Vláčil setkal už při realizaci svého předchozího snímku – středověkého dramatu o síle a slabosti náboženského fanatismu Údolí včel. Spisovatelova novela inspirovala film, který svým silným, hořkým, pesimistickým vyzněním navazuje na návraty generace československé nové vlny k tématu druhé světové války. Podobně jako v jiných Vláčilových dílech, i v Adelheid (která je prvním barevným snímkem v jeho filmografii) hraje klíčovou roli vizuální stránka vyprávění. Na té se v úzké spolupráci s režisérem podílel kameraman František Uldrich, jenž už od Údolí včel patřil k Vláčilovým oblíbeným spolupracovníkům. Silné zázemí našel autor už tradičně v hereckém obsazení – hlavní mužské role se ujal Petr Čepek a postavě Adelheid vdechla zranitelnou neústupnost začínající Emma Černá. V postavě strážmistra Hejny podává jeden ze svých nejsoustředěnějších výkonů Formanův „profesionální neherec“ Jan Vostrčil.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: František Vláčil

Scénař: Vladimír Körner, František Vláčil

Rok výroby: 1969

Hrají: Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Báječní muži s klikou

85 minut

Film, který byl natočen k 80. výročí vzniku české kinematografie, vychází z osudů skutečných historických postav, skrytých ovšem za průhlednými novými jmény. Majitel prvního stálého pražského kina Viktor Ponrepo se v Báječných mužích s klikou jmenuje Vilém Pasparte, filmařský průkopník Jan Kříženecký se změnil v Jakuba Kolenatého a kabaretiér a první domácí filmový herec Josef Šváb-Malostranský v Járu Šlapeta. Reálné předobrazy v rozmarné komedii o počátcích filmu v českých zemích mají i další postavy, stejně jako snímky, které fiktivní hrdinové Báječných mužů natáčejí.

Režisér Jiří Menzel sice ve svém osmém filmu využívá znalostí archivních materiálů a historických skutečností, avšak se spoluscenáristou Oldřichem Vlčkem se nenechal příliš těsně svazovat realitou. Autoři tak nabízejí nejen zasvěcený a živý vhled do historie, ale i zábavnou podívanou pojatou jako nostalgické retro. Na chytlavé atmosféře mají významný podíl i kameraman Jaromír Šofr a hudební skladatel Jiří Šust. Menzel využívá hravou, poetizující vypravěčskou polohu, která mu poskytovala bezpečné a divácky atraktivní zázemí během celé složité normalizační éry. V radostném holdu nelehkému filmařskému řemeslu autor hlavní roli svěřil Rudolfu Hrušínskému, který se stal jeho citlivým spolupracovníkem už v nostalgické tragikomedii Rozmarné léto (1967). Zatímco roli rtuťovitého komika Šlapeta ztvárnil Vladimír Menšík, part prvního českého režiséra si Menzel symbolicky rezervoval pro sebe. Spoluautor scénáře Oldřich Vlček se v nestárnoucím filmu objevuje v menší roli Berouska.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Oldřich Vlček, Jiří Menzel

Rok výroby: 1978

Hrají: Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Jiří Menzel, Vlasta Fabianová, Blažena Holišová, Hana Burešová, Jaromíra Mílová, Josef Kemr a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Démanty noci

68 minut

Démanty noci, celovečerní debut režiséra Jana Němce, jsou dramatem na hranici života a smrti. Útěk dvou židovských mladíků z transportu smrti naturalisticky zachycuje stavy únavy, úzkosti, hladu a ohrožení. Obrazy úniku psychicky i fyzicky vyčerpaných mužů jsou prokládány asociativními retrospektivami, sny a halucinacemi, které zpřítomňují subjektivní vnímání obou protagonistů. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny.

Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry tehdy osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů 60. let. V Démantech noci je téma holokaustu nahlédnuto intenzivně subjektivním pohledem. Režisér vytvořil řadu verzí filmu, než nalezl adekvátní audiovizuální tvar vypovídající o extrémním prožitku existence. Styl tohoto technicky i narativně provokativního díla sám Němec charakterizoval jako „snový realismus“, čemuž odpovídá nejen vizuální kompozice, ale i minimum dialogů a ticho jako dramatvorný prvek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jan Němec

Scénář: Arnošt Lustig, Jan Němec

Rok výroby: 1963

Hrají: Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová, Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kladivo na čarodějnice

103 minut

Středověké soudní procesy s čarodějnicemi posloužily v roce 1963 jako námět knihy Václava Kaplického, podle které napsali Otakar Vávra a Ester Krumbachová scénář stejnojmenného, vynikajícího historického dramatu Kladivo na čarodějnice (1969). Renomovaný režisér a multitalentovaná kostýmní výtvarnice se však inspirovali i dochovanými soudními zápisy z čarodějnických procesů z let 1678–1695. Název si kniha i film vypůjčily od středověkého manuálu k potírání čarodějnictví Malleus maleficium (1486).

Děj filmu se sice soustřeďuje na osudy osob skutečně obžalovaných v čarodějnických procesech, současně však vědomě reflektuje politické procesy z padesátých let s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, jejichž podrobnosti začaly vycházet v šedesátých letech najevo. Temným protagonistou vyprávění je Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612–1698), císařský laický inkvizitor, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku a má na svědomí přes sto upálených osob, včetně šumperského děkana Kryštofa Lautnera a jeho mladé hospodyně Zuzany (Soňa Valentová). O náboženství nešlo: inkvizitor se s místní šlechtou podělil o většinu majetku upálených.

Vávrův Boblig v podání Vladimíra Šmerala je sadistický fanatik, který prostřednictvím mučení a zastrašování donutí k doznání desítky nevinných lidí. Inkvizitorovým protikladem je humanista Lautner (Elo Romančík), prototyp moderního intelektuála, který se navzdory svému morálnímu přesvědčení nevyhnutelně stává obětí absurdního násilí a nenávisti.

Osmapadesátiletý Otakar Vávra v reakci na dobové politické uvolnění realizoval nadčasové, expresivní dílo, jež patří v jeho filmografii k nejlepším. Kladivo na čarodějnice, které se díky pronikavé analýze totalitní moci samozřejmě netěšilo u normalizátorů velké oblibě, uzavírá v režisérově filmografii zajímavé, svobodné období šedesátých let.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Otakar Vávra

Scénář: Otakar Vávra, Ester Krumbachová

Rok výroby: 1969

Hrají: Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Lola Skrbková, Jiřina Štěpničková, Marie Nademlejnská, Miriam Kantorková, Lubor Tokoš a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kočár do Vídně

76 minut

Jednou z životních rolí Ivy Janžurové se stala hlavní hrdinka psychologického dramatu režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky. Zkušená dvojice autorů nabídla v roce 1966 tehdy pětadvacetileté herečce roli, která vyzdvihla její dramatické schopnosti v komorním rámci. Janžurová se v menší roli Bertýny Petrželové objevila už ve filmu Ať žije republika (1965), ve kterém se Procházka a Kachyňa rovněž vraceli do éry druhé světové války – respektive do období jejího konce. Oba snímky – spolu s následující Nocí nevěsty (1967) – v duchu skepticismu československé nové vlny radikálně pozměnily zobrazování nedávné československé historie. Nešlo přitom o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept kameramana Josefa Illíka.

V Kočáru do Vídně dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják (Luděk Munzar) a jeho naivní, mladičký druh (Jaromír Hanzlík) mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí zcela jinak, než žena naplánovala: navzdory prvotnímu odhodlání nedokáže přehlížet, že „viníci“ jsou především individualitami, obětmi okolností jako ona sama. Brutální tečkou za příběhem je jednání skupinky partyzánů.

Nadčasový příběh, vyprávějící o redistribuci viny a odplaty v době vymknuté z kloubů, samozřejmě nadlouho skončil v normalizačním trezoru.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Karel Kachyňa

Scénář: Jan Procházka, Karel Kachyňa

Rok výroby: 1966

Hrají: Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Vladimír Ptáček, Ivo Niederle, Jiří Žák, Zdeněk Jarolímek, Ladislav Jandoš

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Staré pověsti české

81 minut

Klasický loutkový snímek Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952) patří nepochybně k předním dílům zlatého fondu české kinematografie a nejen proto byl převeden do digitální podoby a pracně restaurován. Dodnes překvapuje svým novátorským pojetím loutkového filmu a svou uměleckou komplexností, což je mimořádné i v celosvětovém měřítku. Syžet vychází ze stejnojmenného díla Aloise Jiráska, avšak Jiří Trnka a spisovatel Miloš V. Kratochvíl se při psaní filmové povídky opírali i o Kosmovu kroniku nebo o výsledky archeologických výzkumů.

Základem je šest epizod z dávnověku Čechů, od jejich příchodu do nové vlasti pod vedením vojvody Čecha, přes legendy o Bivojově souboji s nebezpečným kancem, o Libuši a Přemyslovi, o dívčí válce a o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi až k závěrečné báji o Lucké válce. Epizody jsou propojeny komentářem a plynule na sebe navazují, avšak v cizině byly někdy uváděny i samostatně (především v rámci různých přehlídek). Zásadní je výtvarná stránka, v níž Trnka vycházel z historických poznatků, ale zároveň se musel přizpůsobit zažitému vizuálnímu stereotypu, spojenému s malbami či ilustracemi Josefa Mánesa, Antonína Procházky, Mikuláše Alše a Věnceslava Černého (Trnka sám ilustroval Jiráskovu knihu až později). Vytvořil velké množství loutek se stylizovanými a zároveň individualizovanými tvářemi a věnoval se nejen protagonistům, ale také velkým davovým scénám, což kladlo značné nároky na animátory i na další členy štábu. Důraz byl rovněž kladen na provedení kostýmů a rekvizit. Zvuková složka se kromě hlasů několika vypravěčů z řad slavných českých herců a zajímavě vytvořených ruchů skládá z bohatého hudebního doprovodu Václava Trojana, jenž vychází z určitých představ o dobové hudbě, kombinovaných s klasickou symfonickou hudbou, ale zejména z české lidové tradice, což se projevuje v dramaturgickém využití různých písní.

Z dnešního pohledu může vadit určitá naivita a patos komentáře i hudby, to však nijak nesnižuje kvality zcela výjimečného díla. Při restaurování původního materiálu nebylo cílem vytvořit ideální podobu, nýbrž maximálně se přiblížit stavu, v němž byl film poprvé uveden (toto pojetí restaurování má ovšem své hlasité odpůrce).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Trnka

Scénář: Jiří Trnka, Jiří Brdečka

Rok výroby: 1952

Hrají: Růžena Nosková, Václav Vydra st., Karel Höger, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Otomar Krejča

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující