menu

Bílá tma

Filmy >>

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: František Čáp

Scénář: František Čáp, Leopold Lahola

Rok výroby: 1948

Hrají: Július Pántik, Mária Prechovská, Boris Andrejev, Nataša Tanská, Jozef Budský, L. H. Struna, Oľga Sýkorová, Július Bártfay a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Drama

Bílá tma

Bílá tma

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Bony a klid

Bony a klid

91 minut

Režisérské aktivity Víta Olmera se v osmdesátých letech odvíjely jednak od záliby v žánrovém filmu, jednak od narůstajícího zájmu o společensko-publicistické formáty. V tom našel ve filmu Bony a klid společnou řeč se scenáristou Radkem Johnem. V roce 1987 tak vznikl jeden ze signifikantních titulů druhé poloviny desetiletí – drama o důvěřivém mladíkovi, který přijíždí do metropole za lepším životem a dostane se na šikmou plochu. Johnovy scenáristické opusy byly dlouhodobě ovlivněny reportérskou praxí. Bony a klid ovšem nejsou jen efektně vyprávěným kriminálním příběhem z atraktivního prostředí pražských veksláků, ale i stylizovanou výpovědí o československé realitě konce osmdesátých let, na svou dobu odvážně naznačující provázanost podsvětí s policií a soudy.

Protagonistou vyprávění je naivní automechanik Martin, který se dostává z rodné Mladé Boleslavi mezi pražské překupníky valut. Z okradené oběti se rychle mění v činorodého aktéra pokoutních kšeftů s nedostatkovou tuzexovou měnou. Užívá si sladkého života v nadbytku i lásky k půvabné Evě, zasloužený trest ho však nakonec nemine. Ze soupeření mezi dvěma veksláckými partami nemůže nikdo vzejít jako vítěz.

Snímek si získal značnou diváckou popularitu díky žánrovému nadhledu i chytlavému soundtracku (který obstarali hudební skladatel Ondřej Soukup a skupina Frankie Goes to Hollywood). Přesvědčivost vyprávění příběhu odehrávajícího se v realisticky působících pražských lokacích dodal i zkušený kameraman Ota Kopřiva, který s Olmerem spolupracoval na řadě jeho předchozích filmů. V hlavní roli ve filmu exceluje přesvědčivý Jan Potměšil, který na sebe upozornil už v jiném sociálně-kritickém snímku podle scénáře Radka Johna – dramatu Proč? režiséra Karla Smyczka. Part rtuťovitého veksláka Bínyho se stal životní rolí Romana Skamene.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Čas sluhů

Čas sluhů

111 minut

Psychologické drama scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové patří k těm snímkům, které sice začaly vznikat ještě v minulém režimu, svým kritickým, svobodným duchem však signalizují nastupující společenské změny spojené s rokem 1989. Ambiciózní devětadvacetiletá autorka měla za sebou několik úspěšných studentských snímků realizovaných na pražské FAMU a v Čase sluhů dokázala zhodnotit svou dravou vypravěčskou energii i kritického ducha. Celovečerní debut Pavláskové je tak citově angažovanou výpovědí o morální devastaci, kterou v osobě hlavní hrdinky v době socialismu procházeli mnozí mladí lidé.

Protagonistka filmu, Dana, se stala prototypem bezohledné a cynické manipulátorky, která podřizuje všechny kolem sebe zvráceným představám o vlastních potřebách a kvalitách. Z ošklivé, uťápnuté medičky se Dana mění v elegantní monstrum, jehož rozpínavý vzestup k moci odstartují „kopačky“ od atraktivního milence. Dana ukradne spolužačce Lence přítele a v dalším životě tyje ze své schopnosti modelovat okolní svět ve vlastní prospěch. Přestože v případě „nedobrovolného“ manžela Milana hrdinka nakonec narazí, pokračuje ve finále v symbolickém, vítězném tažení světem.

Pavlásková sleduje svou nesympatickou hrdinku s mrazivou ironií, kriticky však zobrazuje i dvě extrémní polohy společnosti, projektované do oboru „pozitivního“ oboru – lékařství (které studuje a posléze úspěšně provozuje Danina obětavá kamarádka Lenka) – a „negativního“ zahraničního obchodu (jemuž se věnují manipulované mužské postavy – manžel Milan i bývalý milenec Mirek). V hereckém obsazení vsadila režisérka na Ivanu Chýlkovou, jíž zdatně sekundují Karel Roden (Milan) a Miroslav Etzler (Marek). „Generační“ obsazení doplňují Eva Holubová jako Danina ujařmená sousedka Bohunka a Jitka Asterová coby Lenka. Debutující kameraman F. A. Brabec dokázal „přehlídce stvůr“ Ireny Pavláskové vdechnout bohatý a živý rozměr. Film se dočkal volného pokračování Čas dluhů (1998).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Černý Petr

Černý Petr

89 minut

Po prvotině Konkurs připravil režisér Miloš Forman s tehdejšími spolupracovníky Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem mezigenerační komedii Černý Petr. Již v době svého uvedení zaujala autentickou atmosférou všedních dní obyčejných lidí na maloměstě, bezprostředností, nestylizovanými dialogy, zdánlivou improvizací a přirozenou hrou neherců (zejména Ladislava Jakima a Jana Vostrčila). Přitom byla natočena podle daného scénáře.

Mladičký učeň Petr má v samoobsluze hlídat případné zloděje, což znesnadňuje jeho nesmělost. Zároveň se musí potýkat s nepochopením přísného staromilského otce a s jeho výchovnými proslovy, s láskou ke studentce Pavle a s výpady přihlouplého zednického učně Čendy. Film i dnes zaujme jako humorná a ironická psychologická a sociologická studie o nepochopení a rozporech rodičů a dětí, respektive dospělých a dospívající mládeže, jež je stále platná.

Snímek (natočený od července do poloviny září 1963) byl po svém uvedení roku 1964 vřele přijat diváky i kritikou a mimo domácího uznání získal též ceny na světových festivalech. Podruhé byl do distribuce nasazen v říjnu 1987.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Den pro mou lásku

Den pro mou lásku

88 minut

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně.

První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat.

Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Intimní osvětlení

Intimní osvětlení

61 minut

Intimní osvětlení se stalo prvním a zároveň posledním českým celovečerním filmem režiséra Ivana Passera, který po emigraci uspěl (podobně jako jeho přítel a kolega Miloš Forman) ve Spojených státech. Snímek podle scénáře Ivana Passera, Jaroslava Papouška a Václava Šaška je pozoruhodnou sondou do atmosféry dobového života a zároveň osobitou studií mezilidských vztahů a vztahu k hudbě. Děj není postaven na dramatickém příběhu, ale na velmi jednoduché zápletce.

Na koncert amatérského orchestru přijíždí jako sólista bývalý spolužák ředitele městské hudební školy se svou mladší přítelkyní. Pár stráví víkend v jeho domě, kde kromě ředitelovy rodiny s manželkou a třemi dětmi žijí i prarodiče. Během této krátké doby se odehrají různé drobné epizody spjaté se zkouškou orchestru i s rodinnými záležitostmi. Oba muži také vzpomínají na mládí a baví se o muzice. Důležitější než zachycené jednoduché a všední situace je zvláštní komorní ladění filmu, při němž se tvůrcům daří přiblížit se velmi intimně k hrdinům, které představují typově přesně obsazení neherci.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Bílá tma

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: František Čáp

Scénář: František Čáp, Leopold Lahola

Rok výroby: 1948

Hrají: Július Pántik, Mária Prechovská, Boris Andrejev, Nataša Tanská, Jozef Budský, L. H. Struna, Oľga Sýkorová, Július Bártfay a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Bony a klid

91 minut

Režisérské aktivity Víta Olmera se v osmdesátých letech odvíjely jednak od záliby v žánrovém filmu, jednak od narůstajícího zájmu o společensko-publicistické formáty. V tom našel ve filmu Bony a klid společnou řeč se scenáristou Radkem Johnem. V roce 1987 tak vznikl jeden ze signifikantních titulů druhé poloviny desetiletí – drama o důvěřivém mladíkovi, který přijíždí do metropole za lepším životem a dostane se na šikmou plochu. Johnovy scenáristické opusy byly dlouhodobě ovlivněny reportérskou praxí. Bony a klid ovšem nejsou jen efektně vyprávěným kriminálním příběhem z atraktivního prostředí pražských veksláků, ale i stylizovanou výpovědí o československé realitě konce osmdesátých let, na svou dobu odvážně naznačující provázanost podsvětí s policií a soudy.

Protagonistou vyprávění je naivní automechanik Martin, který se dostává z rodné Mladé Boleslavi mezi pražské překupníky valut. Z okradené oběti se rychle mění v činorodého aktéra pokoutních kšeftů s nedostatkovou tuzexovou měnou. Užívá si sladkého života v nadbytku i lásky k půvabné Evě, zasloužený trest ho však nakonec nemine. Ze soupeření mezi dvěma veksláckými partami nemůže nikdo vzejít jako vítěz.

Snímek si získal značnou diváckou popularitu díky žánrovému nadhledu i chytlavému soundtracku (který obstarali hudební skladatel Ondřej Soukup a skupina Frankie Goes to Hollywood). Přesvědčivost vyprávění příběhu odehrávajícího se v realisticky působících pražských lokacích dodal i zkušený kameraman Ota Kopřiva, který s Olmerem spolupracoval na řadě jeho předchozích filmů. V hlavní roli ve filmu exceluje přesvědčivý Jan Potměšil, který na sebe upozornil už v jiném sociálně-kritickém snímku podle scénáře Radka Johna – dramatu Proč? režiséra Karla Smyczka. Part rtuťovitého veksláka Bínyho se stal životní rolí Romana Skamene.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Vít Olmer

Scénář: Radek John, Vít Olmer

Rok výroby: 1987

Hrají: Jan Potměšil, Veronika Jeníková, Josef Nedorost, Tomáš Hanák, Roman Skamene, Miloslav Kopečný, Vítězslav Jirsák, Miloš Čálek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Čas sluhů

111 minut

Psychologické drama scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové patří k těm snímkům, které sice začaly vznikat ještě v minulém režimu, svým kritickým, svobodným duchem však signalizují nastupující společenské změny spojené s rokem 1989. Ambiciózní devětadvacetiletá autorka měla za sebou několik úspěšných studentských snímků realizovaných na pražské FAMU a v Čase sluhů dokázala zhodnotit svou dravou vypravěčskou energii i kritického ducha. Celovečerní debut Pavláskové je tak citově angažovanou výpovědí o morální devastaci, kterou v osobě hlavní hrdinky v době socialismu procházeli mnozí mladí lidé.

Protagonistka filmu, Dana, se stala prototypem bezohledné a cynické manipulátorky, která podřizuje všechny kolem sebe zvráceným představám o vlastních potřebách a kvalitách. Z ošklivé, uťápnuté medičky se Dana mění v elegantní monstrum, jehož rozpínavý vzestup k moci odstartují „kopačky“ od atraktivního milence. Dana ukradne spolužačce Lence přítele a v dalším životě tyje ze své schopnosti modelovat okolní svět ve vlastní prospěch. Přestože v případě „nedobrovolného“ manžela Milana hrdinka nakonec narazí, pokračuje ve finále v symbolickém, vítězném tažení světem.

Pavlásková sleduje svou nesympatickou hrdinku s mrazivou ironií, kriticky však zobrazuje i dvě extrémní polohy společnosti, projektované do oboru „pozitivního“ oboru – lékařství (které studuje a posléze úspěšně provozuje Danina obětavá kamarádka Lenka) – a „negativního“ zahraničního obchodu (jemuž se věnují manipulované mužské postavy – manžel Milan i bývalý milenec Mirek). V hereckém obsazení vsadila režisérka na Ivanu Chýlkovou, jíž zdatně sekundují Karel Roden (Milan) a Miroslav Etzler (Marek). „Generační“ obsazení doplňují Eva Holubová jako Danina ujařmená sousedka Bohunka a Jitka Asterová coby Lenka. Debutující kameraman F. A. Brabec dokázal „přehlídce stvůr“ Ireny Pavláskové vdechnout bohatý a živý rozměr. Film se dočkal volného pokračování Čas dluhů (1998).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Irena Pavlásková

Scénář: Irena Pavlásková

Rok výroby: 1989

Hrají: Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Libor Žídek, Miroslav Etzler, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Petr Haničinec, Helga Čocková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Černý Petr

89 minut

Po prvotině Konkurs připravil režisér Miloš Forman s tehdejšími spolupracovníky Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem mezigenerační komedii Černý Petr. Již v době svého uvedení zaujala autentickou atmosférou všedních dní obyčejných lidí na maloměstě, bezprostředností, nestylizovanými dialogy, zdánlivou improvizací a přirozenou hrou neherců (zejména Ladislava Jakima a Jana Vostrčila). Přitom byla natočena podle daného scénáře.

Mladičký učeň Petr má v samoobsluze hlídat případné zloděje, což znesnadňuje jeho nesmělost. Zároveň se musí potýkat s nepochopením přísného staromilského otce a s jeho výchovnými proslovy, s láskou ke studentce Pavle a s výpady přihlouplého zednického učně Čendy. Film i dnes zaujme jako humorná a ironická psychologická a sociologická studie o nepochopení a rozporech rodičů a dětí, respektive dospělých a dospívající mládeže, jež je stále platná.

Snímek (natočený od července do poloviny září 1963) byl po svém uvedení roku 1964 vřele přijat diváky i kritikou a mimo domácího uznání získal též ceny na světových festivalech. Podruhé byl do distribuce nasazen v říjnu 1987.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Miloš Forman

Scénář: Jaroslav Papoušek, Miloš Forman

Rok výroby: 1963

Hrají: Ladislav Jakim, Pavla Martínková, Jan Vostrčil, Vladimír Pucholt, Pavel Sedláček, Zdeněk Kulhánek, František Kosina a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Den pro mou lásku

88 minut

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně.

První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat.

Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Markéta Zinnerová

Rok výroby: 1976

Hrají: Marta Vančurová, Vlastimil Harapes, Sylva Kamenická, Jiřina Šejbalová, Dana Medřická, Eva Píchová, Lubomír Černík a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Intimní osvětlení

61 minut

Intimní osvětlení se stalo prvním a zároveň posledním českým celovečerním filmem režiséra Ivana Passera, který po emigraci uspěl (podobně jako jeho přítel a kolega Miloš Forman) ve Spojených státech. Snímek podle scénáře Ivana Passera, Jaroslava Papouška a Václava Šaška je pozoruhodnou sondou do atmosféry dobového života a zároveň osobitou studií mezilidských vztahů a vztahu k hudbě. Děj není postaven na dramatickém příběhu, ale na velmi jednoduché zápletce.

Na koncert amatérského orchestru přijíždí jako sólista bývalý spolužák ředitele městské hudební školy se svou mladší přítelkyní. Pár stráví víkend v jeho domě, kde kromě ředitelovy rodiny s manželkou a třemi dětmi žijí i prarodiče. Během této krátké doby se odehrají různé drobné epizody spjaté se zkouškou orchestru i s rodinnými záležitostmi. Oba muži také vzpomínají na mládí a baví se o muzice. Důležitější než zachycené jednoduché a všední situace je zvláštní komorní ladění filmu, při němž se tvůrcům daří přiblížit se velmi intimně k hrdinům, které představují typově přesně obsazení neherci.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ivan Passer

Scénář: Jaroslav Papoušek, Václav Šašek, Ivan Passer

Rok výroby: 1965

Hrají: Karel Blažek, Zdeněk Bezušek, Věra Křesadlová, Jan Vostrčil, Jaroslava Štědrá, Vlastimila Vlková, Karel Uhlík, Miroslav Cvrk a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující