menu

Vesničko má středisková

Vesničko má středisková

99 minut

Režisér Jiří Menzel a scenárista Zdeněk Svěrák se spolu podíleli na filmech Kdo hledá zlaté dno (1974), Na samotě u lesa (1976) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993). Vrcholem jejich společné filmografie však zůstává tragikomedie z roku 1985, která se dostala do užších nominací na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (tuto Cenu Akademie získal v roce 1997 Kolja, kterého realizoval podle scénáře Zdeňka Svěráka jeho syn Jan). U zrodu jednoho z divácky nejpopulárnějších titulů osmdesátých let stála náhoda: námět k venkovské komedii Na samotě u lesa barrandovská účtárna scenáristovi omylem proplatila dvakrát. Svěrák vyhověl návrhu napsat do druhého dne několikastránkový námět. Místo dohodnutého zamítnutí, které by srovnalo proplacenou částku, se však o projekt začal zajímat Jiří Menzel. Trvalo však řadu let, než došlo k napsání scénáře a jeho realizaci. V polovině osmdesátých let se navíc Svěrák s Menzelem mohli vyjadřovat k socialistické realitě mnohem otevřeněji.

Vyprávění se odehrává ve střediskové vesnici Křečovice. Jeho protagonisty jsou především řidič družstevního náklaďáku Pávek a jeho chráněnec, mentálně zaostalý mladík Otík Rákosník. Pávka rozčilují přehmaty mlčenlivého mládence a po žních se ho chce zbavit. Zjistí ovšem, že nešťastný Otík byl přeložen do Prahy jen proto, že náměstek si chtěl ulehčit prodej jeho malebné chalupy. Řidič pochopí, že mladík patří domů, do vesnice, kde ho mají navzdory všem malérům všichni rádi.

Kolem motivu sympatického „vesnického idiota“ autoři vystavěli epizodické vyprávění plné chytlavě rázovitých figurek. Patří mezi ně především svérázný doktor Skružný (Rudolf Hrušínský), který se rád kochá poezií české krajiny, nebo pruďas Turek (Petr Čepek), jenž právem žárlí na svou půvabnou ženu Janu (Libuše Šafránková). Zatímco Pávka brilantně ztvárnil Marián Labuda, roli Otíka svěřil Jiří Menzel maďarskému herci Jánosi Bánovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Světáci

Světáci

98 minut

Jedna z nejoblíbenějších komedií šedesátých let je příběhem trojice ženatých venkovských fasádníků, kteří se rozhodnou proniknout do tajů nočního života metropole. Po špatné zkušeností v luxusním Diplomat Grillu se rozhodnou, že musejí být k nerozeznání od pražských lvů salónů. Skopec, Petrtýl a Prouza si proto pořídí příslušné večerní obleky a dokonce absolvují lekce společenské výchovy a tance u emeritního profesora Dvorského. Když zedníci převlečení za gentlemany konečně okouzlí tři elegantní krásky, netuší, že ty si – podobně jako oni – na lidi velkého světa jen hrají.

Jedna z nejlepších domácích komedií své doby je výsledkem spolupráce režiséra Zdeňka Podskalského a scenáristy Vratislava Blažka (Tři přání /1958/, Starci na chmelu /1964/, Dáma na kolejích /1966/ ad.). Na filmu se ovšem tvůrčím způsobem podílel i jeden z hlavních představitelů – herec Jiří Sovák. I v Podskalského filmografii, která je v šedesátých a sedmdesátých letech plná kvalitních, zábavných snímků, představují Světáci jeden z vrcholů díky jednoduché a promyšlené práci s vtipnými dialogy. Klasická proměna obyčejného hrdiny v elegána z vyšší společnosti je ve Světácích samozřejmě pouze povrchní, což je zdrojem řady komických situací a dialogů. Podíl na zajímavosti zdánlivě oddechového komentáře k úpadku mravů v socialistické společnosti má i herecké obsazení. V něm se blýskla v roli bývalého učitele společenského chování, nyní knihovníka, i noblesní prvorepubliková hvězda Oldřich Nový. Pro role fasádníků nalezl Zdeněk Podskalský vedle Sováka (Skopec) znamenité představitele ve Vlastimilu Brodském (Prouza) a Janu Libíčkovi (Petrtýl). Ženské protějšky ústřední trojice ve filmu ztvárnily Jiřina Jirásková, Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová, s níž Zdeněk Podskalský spolupracoval i na filmech Bílá paní (1965) a Ženu ani květinou neuhodíš (1966).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Kulový blesk

Kulový blesk

83 minut

V komedii o mnohonásobné směně bytů scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak znovu projevili vzácnou schopnost přetavit normalizační realitu v nápaditou a inteligentní diváckou podívanou. Neutěšená dobová bytová situace inspirovala „největší akci v dějinách stěhování“ – bytovou dvanáctisměnu. Tu organizuje energický právník Radosta, kterému se ovšem do cesty stavějí nejrůznější překážky. Akci nazvanou Kulový blesk komplikuje váhání vychytralé babičky Jechové, svatba postarších snoubenců Fliegera a Opatrné i opilost psychologa Knotka. Olbřímí akci, která vyžaduje dokonalou koordinaci, nakonec ohrožuje i zdánlivá smrt operního pěvce Bílka, která ustaraného Radostu dožene k ďábelské improvizaci za hranicí zákona.

Za fasádou bláznivé komedie, jež si získala kultovní statut, prosvítá výpověď o Československu konce sedmdesátých let. Počínaje vynálezcem Severínem přes psychologa Knotka k právníkovi Radostovi jde ve filmu o hrdiny, kteří se nemohou realizovat normálním způsobem a zmarňují svůj kreativní potenciál v nicotnostech. Hravou marnost nesvobodné existence pak symbolizuje Severínův „vláček z Vizovic“. Komedie plná situačních gagů i nezapomenutelných „hlášek“ nepostrádá jímavé momenty typické pro práci Zdeňka Svěráka, který si ve filmu zahrál lékaře Ječného. Ladislav Smoljak, jenž ztvárnil vynálezce Severína, se poprvé představuje také jako filmový režisér. Pomocnou ruku debutantovi podal zkušený Zdeněk Podskalský, který o dva roky později režíroval i další úspěšný snímek renomované scenáristické dvojice – hudební komedii Trhák. Mezi nesporné kvality nestárnoucího filmu patří herecké obsazení, kterému s gustem dominuje Rudolf Hrušínský v roli Radosty. Vedle dalších zkušených herců (Josef Abrhám, Daniela Kolářová, Zita Kabátová) se ve filmu v menších rolích objevují i kolegové obou scenáristů z divadla Járy Cimrmana.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Co je vám, doktore?

Co je vám, doktore?

81 minut

V polovině osmdesátých let využil režisér Vít Olmer hereckého charismatu Zdeňka Svěráka v dvojici zajímavých tragikomedií. Po snímku Co je vám, doktore? (1984) společně realizovali ještě film Jako jed (1985), na němž se ovšem Svěrák už nepodílel jako scenárista. První ze jmenovaných titulů ovšem spojuje kvality, kterými si Zdeněk Svěrák dokázal zajistit pozici jednoho z nejzajímavějších autorů současnosti.

Svěrák si v tragikomedii Co je vám, doktore? napsal na tělo hlavního protagonistu – idealistického, skromného muže, který si nespokojenost s realitou navenek kompenzuje humorným nadhledem. Problémy čtyřicetiletého zubaře Burdy se ovšem prohlubují a doženou ho ke vzpouře proti dosavadnímu způsobu života. Touha po prostém životě v přírodě zavede technofobního hrdinu z velkoměsta do hor, do společnosti nové, mladší ženy, která se k němu svými názory hodí lépe než jeho dosavadní manželka Blanka. Idealistický útěk na „čistý“ venkov ovšem končí realisticky – návratem zpět do města. Hrdina však nachází – stejně jako většina svěrákovských postav – novou naději v narození potomka. Motiv „cesty z města“ rezonuje v české kinematografii nejsilněji v autorském díle režiséra Tomáše Vorla, ovšem Olmerův snímek už předznamenává řadu prvků příznačných pro daný tematický okruh.

Nadčasové pojetí z filmu Co je vám, doktore? vytěžuje mnohem víc než jen dobovou ekologickou agitku realizovanou v souladu s prioritami socialistického státu. Zubař Burda je svěrákovským prototypem nevýbojného, obyčejného člověka, který se své nesmělé snění pokouší proměnit ve skutečnost. Společnost, soustředěná na hmotné požitky, však jeho introvertnímu naladění nepřeje v žádné době. Film Co je vám, doktore? tak i po letech představuje pronikavý, a přesto laskavý vhled do nitra české povahy. Zdeňku Svěrákovi v rolích „Burdových žen“ zdařile sekundují Iva Hüttnerová (Blanka) a Ivona Krajčovičová (Tereza).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Holky z porcelánu

Holky z porcelánu

96 minut

První filmovou rolí Dagmar Veškrnové se stala jedna z hrdinek komedie režiséra Juraje Herze Holky z porcelánu. Ve snímku, který vznikl v roce 1974, tehdy jednadvacetiletá studentka brněnské JAMU ztvárnila potřeštěnou Danu, která – stejně jako její mladé kolegyně z neromantického skladu velké porcelánky – romanticky doufá v nalezení vhodného partnera. Zatímco patnáctiletá Maruška (Lenka Kořínková) o lásce teprve nesměle sní, Dana nakonec sbalí nesmělého instalatéra v podání Jana Hartla. Zkušenější Věra (Eva Čeřovská) má před svatbou a Jířa (Jelena Šebestová) už má dítě s neznámým otcem. A Helena (Marta Rašlová) teprve opožděně zjistí, že atraktivní kytarista Petr je ve skutečnosti frézařem a navíc synem její šéfové (Míla Myslíková).

Ve vyprávění převládá ženský pohled na svět, jehož garantem je debutující scenáristka Jaromíra Kolárová (která v roce 1985 napsala pro Juraje Herze ještě životopisné drama o komunistické novinářce Jožce Jabůrkové Zastihla mě noc). Ve skladu, kde právě probíhá velká předávací inventura, jsou muži v menšině – ať jde o nového vedoucího Jarolíma (Josef Langmiler) nebo o pedantského vedoucího inventarizační komise Rybičku (Mnislav Hofmann, který se – stejně jako Veškrnová – o rok později objevil i v Herzově detektivce Holka na zabití). Pro Juraje Herze se Holky z porcelánu staly prvním filmem natočeným v nesvobodných podmínkách normalizační kinematografie. Přední autor československé nové vlny si poprvé – a hned zdařile – vyzkoušel lehký, civilní příběh doplněný nepříliš funkčními písněmi, který byl v přímém protikladu k jeho předchozím, silně stylizovaným, vesměs dramatickým látkám. K přesvědčivosti hereckých výkonů přispívá kombinace neokoukaných, mladých představitelek se zkušenými hereckými matadory. Jednoho ze členů inventarizační komise si zahrál i herec a budoucí režisér Jiří Smyczek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Drahé tety a já

Drahé tety a já

75 minut

Zdeněk Podskalský patřil k těm několika autorům, kteří ani v sedmdesátých letech nepodlehli ideologickým tlakům a nabízeli filmovým divákům kvalitní zábavu. Jako příklady mohou posloužit muzikál Noc na Karlštejně (1973), tragikomedie Kulový blesk (1978) nebo bláznivá hudební komedie Trhák (1980). Dalším důkazem Podskalského zajímavosti je veselohra s kriminálními prvky Drahé tety a já, která vznikla v roce 1974. Jako základ pro nestárnoucí snímek posloužil režisérovi vlastní scénář. To pro Podskalského filmovou práci nebylo typické (v případě Ďábelských líbánek /1970/ či Křtin /1981/ spolupracoval se zkušeným Jaroslavem Dietlem). Drahé tety a já tedy můžeme považovat za autorské dílo svého tvůrce.

Jde o rozmarný příběh dvou starých sester – staré panny Fany a vdovy Andělky – sdílejících jak společnou domácnost, tak impulzivní a ztřeštěné nápady. Sestry si jednoho rána vyrazí na nákupy, Fany však omylem označí za pachatele ozbrojené loupeže ve spořitelně snoubence jejich milované neteře Hermínky – Michala. Ten se přijel tetám představit, neočekávaně se ovšem stává obávaným zločincem hledaným policií. Když sestry zjistí svůj omyl, pokračují v pátrání na vlastní pěst a nakonec usvědčí skutečného pachatele.

Kriminální komedie, vyšperkovaná písňovými čísly, navazuje především na klasickou divadelní hru Josepha Kesselringa Jezinky a bezinky. Podskalský jako scenárista i režisér ovšem realizoval ryze český snímek využívající ospalé atmosféry jihočeského maloměsta i kolekce zábavných postav a postaviček. Dynamiku vyprávění dodala pohyblivá kamera Miroslava Ondříčka i přesné herecké obsazení, jemuž přesvědčivě dominuje Nataša Gollová v roli Fany. Andělku ztvárnila Eva Svobodová a v partu Michala využil svých komediálních schopností Jiří Hrzán. Iva Janžurová však zůstala v roli Hermínky značně nevyužitá.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Hoří, má panenko

Hoří, má panenko

70 minut

Hořká komedie Hoří, má panenko je posledním českým filmem Miloše Formana a zároveň poslední společnou prací přátelského tria, tvořeného Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem (spolupráce s kameramanem Miroslavem Ondříčkem však pokračovala i nadále).

Zdánlivě prostý záznam průběhu jednoho zimního hasičského plesu (natáčelo se ve Vrchlabí) s ústředními motivy hledání kandidátek na královnu plesu a rozkrádané tomboly se mění v tragikomedii, když během bálu vyhoří chalupa a její starý majitel ve spontánní sbírce dostane od lidí bezcenné lístky z totálně vykradené tomboly.

Tvůrci opět používají metodu paradokumentárního filmu; z množství postav (představovaných neherci; je mezi nimi i pozdější zpěvačka Olga Blechová) se vynořují více exponovaní jednotlivci (předseda plesového výboru, hlídač tomboly, trojlístek „vybíračů“ uchazeček apod.). Ti se objevují v různých epizodách, těžících zejména ze situační komiky a opírajících se o místy černý humor, o různé „trapasy“ a o odposlechnuté komické dialogy.

 Snímek, patřící k vrcholným dílům české nové vlny, zčásti financoval italský producent Carlo Ponti. Ten však po zhlédnutí díla, jež považoval za urážlivé a morálně nepřijatelné, odstoupil od smlouvy (pod malichernou záminkou, že režisér nesplnil požadovanou metráž 2 400 m) a trval na vrácení svých peněz (80 000 dolarů). Ty chtěl Filmexport vymáhat po Formanovi, který se tak dostal do obtížné situace. Naštěstí francouzští filmaři, v čele s Claudem Berrim a Françoisem Truffautem, odkoupili Pontiho podíl, a získali tak mezinárodní práva (což se jim samozřejmě vyplatilo). Pontiho názor ovšem sdíleli i komunističtí papaláši (ale i část domácí a zahraniční kritiky), snažící se co nejvíce omezit distribuci snímku, jenž posléze skončil v trezoru. Využili k tomu i protestů hasičů, kteří se cítili zesměšněni (v březnu 1968 byl na kopiích připojen titulek, že film není namířen proti požárníkům).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ecce homo Homolka

Ecce homo Homolka

80 minut

Po sochařské tragikomedii Nejkrásnější věk (1969), jež byla plně soustředěna na výrazivo i otevřené vnímání československé nové vlny šedesátých let, se Jaroslav Papoušek etabloval jako režisér lidovou komedií Ecce homo Homolka (1969). Po emigraci režiséra Miloše Formana a scenáristy Ivana Passera tak ve vlasti zůstal posledním z dosud pevně semknuté autorské trojice, která v uplynulém desetiletí vytvořila hned několik mimořádně úspěšných titulů. Papouškův snímek, který si dovolil v názvu použít latinu, volně navazuje na společnou, nelítostnou studii české povahy Hoří má panenko (1967). Na rozdíl od Passera, který v samostatném snímku Intimní osvětlení (1965) své přízemní venkovské hrdiny dokázal milovat, se Papoušek v tragikomedii Ecce homo Homolka přiklání k formanovskému sarkastickému tónu.

Poživačná rodina Homolkových si z Prahy vyrazí na nedělní výlet do přírody, domů ji však předčasně zažene nevyslyšený ženský hlas volající o pomoc. Zatímco děda se chystá na fotbal, zbytek rodiny – rezolutní babička, korpulentní Heduš a její uťápnutý manžel Ludva s nezvedenými dvojčaty – vyrazí na alternativní výlet do Chuchle „na koníčky“. Nic se ovšem nevydaří tak, jak by mělo – a Homolkovi končí neděli plní pocitů křivdy a sebelítosti.

Zdařilý snímek, který mapuje zázemí jedné obyčejné české rodiny, se opírá o dobře odposlouchané dialogy a odpozorované reakce a o svérázné charakterové typy. V hereckém obsazení režisér vsadil především na Josefa Šebánka, Helenu Růžičkovou, Františka Husáka a Marii Motlovou. V rolích dvojčat se objevili Matěj a Petr Formanovi. Pod názvem Hogo fogo Homolka Jaroslav Papoušek realizoval o rok později volné pokračování, ke kterému v roce 1972 přibyla závěrečná část trilogie – Homolka a tobolka. V souladu se vzrůstajícími tlaky ze strany barrandovské dramaturgie je ovšem kvalita trilogie sestupná.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Happy end

Happy end

70 minut

První spoluprací režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Miloše Macourka se stala komedie experimentující s vypravěčskou chronologií. Příběh se odvíjí pozpátku, takže protagonista – řezník Bedřich Frydrych (Vladimír Menšík) – obživne poté, co byl odsouzen a popraven za vraždu své nevěrné ženy (Jaroslava Obermaierová). Načež s chutí vypráví divákům historii svého manželského vztahu až k seznámení s půvabnou Julií. Titulní šťastný konec vypadá tak, že Bedřich (který „normálně“ Julii zachránil při požáru) mladou ženu hodí do plamenů a splyne ve finálním polibku s předchozí přítelkyní.

Tak radikální pokus o narušení zavedených pravidel vyprávění už Lipský ani Macourek nikdy neopakovali. Motiv „mechanické změny příčinných souvislostí“ nicméně v Lipského filmografii zaznívá v zápletkách filmů Zabil jsem Eisteina, pánové… (1969) a Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Komediální efekt způsobuje, že postavy chodí pozpátku a při jídle „zvrací“ potravu a že kojenec zásobuje matku mlékem. To vše na diváka po čase může působit stereotypně – na rozdíl od promluv aktérů, které jsou v obráceném řazení často velmi vtipné. Pozoruhodná na Happy endu ovšem zůstává hlavně základní myšlenka pracující s tím, že zpětným chodem se divák dopracuje ke zcela protikladnému vnímání původního významu: rozřezávaná manželka je „složena“, smrt se jeví jako zrození, pohřeb tchána jako „doručení“ v rakvi.

Především se však tragický – a banální – příběh podváděného manžela-vraha mění v nevšední komedii s dobrým koncem. Vnitřní řád vyprávění udržuje Bedřichův naivní komentář, který potvrzuje přirozenost a správnost dění na plátně. Součástí pečlivě promyšlené vizuální stránky Happy endu, která patří k významným dílům legendárního kameramana a trikaře Vladimíra Novotného, je i práce s odkazem němé grotesky. Film se ve své době nesetkal se vstřícným kritickým a diváckým přijetím (měl však dobré ohlasy v dobovém americkém tisku).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Hogo fogo Homolka

Hogo fogo Homolka

76 minut

Rok po úspěchu komedie Ecce homo Homolka (1969) realizoval scenárista a režisér Jaroslav Papoušek volné pokračování (ke kterému v roce 1972 přibyla závěrečná část homolkovské trilogie – Homolka a tobolka). Ve filmu Hogo fogo Homolka se hrdinové posunou blíž k vysněné metě stát se dobře situovanou českou rodinou: konečně si pořídí auto. Nad honbou za novou zábavou, kterou Homolkovým může zprostředkovat nové vozidlo, nakonec zvítězí povinnost navštívit vesnického pradědečka, který údajně umírá. V jihočeské vesničce je ovšem všechno jinak, než rodina předpokládá. Zatímco „umírající“ kmet tráví sváteční čas v radovánkách s kolegy-myslivci, ubíjejí v chalupě znudění Homolkovi čas škorpením a vztekáním se na nezvedené kluky-dvojčata. Atmosféra se mění až s návštěvou místního rybníka a nečekanou pradědečkovou smrtí, která rodince na okamžik vyjeví banalitu jejího života.

Od původního snímku se pokračování liší poněkud vážnějším tónem. Typická městská, konzumní rodina se v novém, venkovském prostředí dostává do víru konfrontací, které rozšiřují její satiricko-komediální potenciál. Kontrasty mezi městem a venkovem a různými generačními představami o životě jsou založeny na precizně odpozorovaných detailech upomínajících na Papouškovu pozici v rámci československé nové vlny. K obvyklému hereckému obsazení, ve kterém nechybějí Helena Růžičková (korpulentní Heduš), František Husák (Ludva) či Josef Šebánek (děda Homolka), přibyl především přesný Josef Kolb („formanovský“ neherec z Lásek jedné plavovlásky /1965/ a tragikomedie Hoří, má panenko /1967/) jako pradědeček. Malým partem řidičovy přítelkyně debutuje na filmovém plátně tehdy jednadvacetiletá Dagmar Bláhová. V rolích dvojčat Homolkových se opět objevují sourozenci Matěj a Petr Formanovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Homolka a tobolka

Homolka a tobolka

85 minut

Jaroslav Papoušek v rámci své režisérské tvorby vytvořil v letech 1969–72 komediální trilogii líčící osudy jedné obyčejné, pražské rodiny. Po filmech Ecce homo Homolka (1969) a Hogo fogo Homolka (1970) uzavřel svou autorskou sérii v roce 1972 snímkem Homolka a tobolka. Po snaze strávit příjemnou rodinou neděli (první díl) a pokusu potěšit návštěvou venkovské příbuzné (druhý díl) se rodina Homolkových vydává na zimní rekreaci do Krkonoš. Protože už všichni vědí, že každá snaha o rodinnou harmonii utone v nanicovatém škorpení, rozhodnou se Homolkovi tentokrát každý pokus o hádku trestat. Půtky s kulturním referentem Bradáčkem či dědečkovy snahy o koketérii s mladými rekreantkami z vedlejšího pokoje ovšem zaviní, že plán rychle vezme za své. Sobectví a hamižnost Homolových navíc hraje ve vyprávění hlavní roli: šestice hrdinů, stísněných v Praze malém bytě, si totiž užívá dvou pokojů a odmítá vyhovět prosbám jiných dvou rodin, které omylem sdílejí jeden pokojík.

Snaha užít si za málo peněz hodně zábavy motivuje hrdiny podobně jako postavy jiných českých komedií sedmdesátých let. Film Homolka a tobolka tak předznamenává vlnu normalizačních veseloher zesměšňujících měšťácké přežitky v uvažování a chování prostých občanů. Snímek má – nejen v tom – blíž k povrchní společenské kritice než k temně sarkastickým dílům, na kterých Papoušek v šedesátých letech spolupracoval s Milošem Formanem a Ivanem Passerem. Přestože třetí díl je nejslabším z celé série, poskytuje divákům stále ještě dobrou zábavu založenou na přirozeně vtipných dialozích a dobře odpozorovaných situacích. V hereckém obsazení nezklamou Josef Šebánek a Marie Motlová v rolích prarodičů a Helena Růžičková a František Husák coby Heduš a Ludva. Obsazení doplnili Jiří Hrzán coby Bradáček nebo Iva Janžurová jako neodbytná paní Burdová.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Vesničko má středisková

99 minut

Režisér Jiří Menzel a scenárista Zdeněk Svěrák se spolu podíleli na filmech Kdo hledá zlaté dno (1974), Na samotě u lesa (1976) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993). Vrcholem jejich společné filmografie však zůstává tragikomedie z roku 1985, která se dostala do užších nominací na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (tuto Cenu Akademie získal v roce 1997 Kolja, kterého realizoval podle scénáře Zdeňka Svěráka jeho syn Jan). U zrodu jednoho z divácky nejpopulárnějších titulů osmdesátých let stála náhoda: námět k venkovské komedii Na samotě u lesa barrandovská účtárna scenáristovi omylem proplatila dvakrát. Svěrák vyhověl návrhu napsat do druhého dne několikastránkový námět. Místo dohodnutého zamítnutí, které by srovnalo proplacenou částku, se však o projekt začal zajímat Jiří Menzel. Trvalo však řadu let, než došlo k napsání scénáře a jeho realizaci. V polovině osmdesátých let se navíc Svěrák s Menzelem mohli vyjadřovat k socialistické realitě mnohem otevřeněji.

Vyprávění se odehrává ve střediskové vesnici Křečovice. Jeho protagonisty jsou především řidič družstevního náklaďáku Pávek a jeho chráněnec, mentálně zaostalý mladík Otík Rákosník. Pávka rozčilují přehmaty mlčenlivého mládence a po žních se ho chce zbavit. Zjistí ovšem, že nešťastný Otík byl přeložen do Prahy jen proto, že náměstek si chtěl ulehčit prodej jeho malebné chalupy. Řidič pochopí, že mladík patří domů, do vesnice, kde ho mají navzdory všem malérům všichni rádi.

Kolem motivu sympatického „vesnického idiota“ autoři vystavěli epizodické vyprávění plné chytlavě rázovitých figurek. Patří mezi ně především svérázný doktor Skružný (Rudolf Hrušínský), který se rád kochá poezií české krajiny, nebo pruďas Turek (Petr Čepek), jenž právem žárlí na svou půvabnou ženu Janu (Libuše Šafránková). Zatímco Pávka brilantně ztvárnil Marián Labuda, roli Otíka svěřil Jiří Menzel maďarskému herci Jánosi Bánovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Zdeněk Svěrák

Rok výroby: 1985

Hrají: János Bán, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský, Rudolf Hrušínský ml., Rudolf Hrušínský nejml., Petr Čepek, Libuše Šafránková, Jan Hartl a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Světáci

98 minut

Jedna z nejoblíbenějších komedií šedesátých let je příběhem trojice ženatých venkovských fasádníků, kteří se rozhodnou proniknout do tajů nočního života metropole. Po špatné zkušeností v luxusním Diplomat Grillu se rozhodnou, že musejí být k nerozeznání od pražských lvů salónů. Skopec, Petrtýl a Prouza si proto pořídí příslušné večerní obleky a dokonce absolvují lekce společenské výchovy a tance u emeritního profesora Dvorského. Když zedníci převlečení za gentlemany konečně okouzlí tři elegantní krásky, netuší, že ty si – podobně jako oni – na lidi velkého světa jen hrají.

Jedna z nejlepších domácích komedií své doby je výsledkem spolupráce režiséra Zdeňka Podskalského a scenáristy Vratislava Blažka (Tři přání /1958/, Starci na chmelu /1964/, Dáma na kolejích /1966/ ad.). Na filmu se ovšem tvůrčím způsobem podílel i jeden z hlavních představitelů – herec Jiří Sovák. I v Podskalského filmografii, která je v šedesátých a sedmdesátých letech plná kvalitních, zábavných snímků, představují Světáci jeden z vrcholů díky jednoduché a promyšlené práci s vtipnými dialogy. Klasická proměna obyčejného hrdiny v elegána z vyšší společnosti je ve Světácích samozřejmě pouze povrchní, což je zdrojem řady komických situací a dialogů. Podíl na zajímavosti zdánlivě oddechového komentáře k úpadku mravů v socialistické společnosti má i herecké obsazení. V něm se blýskla v roli bývalého učitele společenského chování, nyní knihovníka, i noblesní prvorepubliková hvězda Oldřich Nový. Pro role fasádníků nalezl Zdeněk Podskalský vedle Sováka (Skopec) znamenité představitele ve Vlastimilu Brodském (Prouza) a Janu Libíčkovi (Petrtýl). Ženské protějšky ústřední trojice ve filmu ztvárnily Jiřina Jirásková, Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová, s níž Zdeněk Podskalský spolupracoval i na filmech Bílá paní (1965) a Ženu ani květinou neuhodíš (1966).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Zdeněk Podskalský

Scénář: Vratislav Blažek

Rok výroby: 1969

Hrají: Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Iva Janžurová, Jiřina Šejbalová, Oldřich Nový, Ilja Prachař a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kulový blesk

83 minut

V komedii o mnohonásobné směně bytů scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak znovu projevili vzácnou schopnost přetavit normalizační realitu v nápaditou a inteligentní diváckou podívanou. Neutěšená dobová bytová situace inspirovala „největší akci v dějinách stěhování“ – bytovou dvanáctisměnu. Tu organizuje energický právník Radosta, kterému se ovšem do cesty stavějí nejrůznější překážky. Akci nazvanou Kulový blesk komplikuje váhání vychytralé babičky Jechové, svatba postarších snoubenců Fliegera a Opatrné i opilost psychologa Knotka. Olbřímí akci, která vyžaduje dokonalou koordinaci, nakonec ohrožuje i zdánlivá smrt operního pěvce Bílka, která ustaraného Radostu dožene k ďábelské improvizaci za hranicí zákona.

Za fasádou bláznivé komedie, jež si získala kultovní statut, prosvítá výpověď o Československu konce sedmdesátých let. Počínaje vynálezcem Severínem přes psychologa Knotka k právníkovi Radostovi jde ve filmu o hrdiny, kteří se nemohou realizovat normálním způsobem a zmarňují svůj kreativní potenciál v nicotnostech. Hravou marnost nesvobodné existence pak symbolizuje Severínův „vláček z Vizovic“. Komedie plná situačních gagů i nezapomenutelných „hlášek“ nepostrádá jímavé momenty typické pro práci Zdeňka Svěráka, který si ve filmu zahrál lékaře Ječného. Ladislav Smoljak, jenž ztvárnil vynálezce Severína, se poprvé představuje také jako filmový režisér. Pomocnou ruku debutantovi podal zkušený Zdeněk Podskalský, který o dva roky později režíroval i další úspěšný snímek renomované scenáristické dvojice – hudební komedii Trhák. Mezi nesporné kvality nestárnoucího filmu patří herecké obsazení, kterému s gustem dominuje Rudolf Hrušínský v roli Radosty. Vedle dalších zkušených herců (Josef Abrhám, Daniela Kolářová, Zita Kabátová) se ve filmu v menších rolích objevují i kolegové obou scenáristů z divadla Járy Cimrmana.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ladislav Smoljak, Zdeněk Podskalský

Scénář: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Zdeněk Podskalský

Rok výroby: 1978

Hrají: Rudolf Hrušínský, Karel Kalaš, Josef Abrhám, Daniela Kolářová, Bedřich Prokoš, Zita Kabátová, Milada Ježková, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Co je vám, doktore?

81 minut

V polovině osmdesátých let využil režisér Vít Olmer hereckého charismatu Zdeňka Svěráka v dvojici zajímavých tragikomedií. Po snímku Co je vám, doktore? (1984) společně realizovali ještě film Jako jed (1985), na němž se ovšem Svěrák už nepodílel jako scenárista. První ze jmenovaných titulů ovšem spojuje kvality, kterými si Zdeněk Svěrák dokázal zajistit pozici jednoho z nejzajímavějších autorů současnosti.

Svěrák si v tragikomedii Co je vám, doktore? napsal na tělo hlavního protagonistu – idealistického, skromného muže, který si nespokojenost s realitou navenek kompenzuje humorným nadhledem. Problémy čtyřicetiletého zubaře Burdy se ovšem prohlubují a doženou ho ke vzpouře proti dosavadnímu způsobu života. Touha po prostém životě v přírodě zavede technofobního hrdinu z velkoměsta do hor, do společnosti nové, mladší ženy, která se k němu svými názory hodí lépe než jeho dosavadní manželka Blanka. Idealistický útěk na „čistý“ venkov ovšem končí realisticky – návratem zpět do města. Hrdina však nachází – stejně jako většina svěrákovských postav – novou naději v narození potomka. Motiv „cesty z města“ rezonuje v české kinematografii nejsilněji v autorském díle režiséra Tomáše Vorla, ovšem Olmerův snímek už předznamenává řadu prvků příznačných pro daný tematický okruh.

Nadčasové pojetí z filmu Co je vám, doktore? vytěžuje mnohem víc než jen dobovou ekologickou agitku realizovanou v souladu s prioritami socialistického státu. Zubař Burda je svěrákovským prototypem nevýbojného, obyčejného člověka, který se své nesmělé snění pokouší proměnit ve skutečnost. Společnost, soustředěná na hmotné požitky, však jeho introvertnímu naladění nepřeje v žádné době. Film Co je vám, doktore? tak i po letech představuje pronikavý, a přesto laskavý vhled do nitra české povahy. Zdeňku Svěrákovi v rolích „Burdových žen“ zdařile sekundují Iva Hüttnerová (Blanka) a Ivona Krajčovičová (Tereza).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Vít Olmer

Scénář: Antonín Máša, Zdeněk Svěrák, Vít Olmer

Rok výroby: 1984

Hrají: Zdeněk Svěrák, Ivona Krajčovičová, Iva Hüttnerová, Ondřej Pavelka, Karel Brožek, Eva Asterová, Arnoštka Červená, Eva Holubová, Bronislav Poloczek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Holky z porcelánu

96 minut

První filmovou rolí Dagmar Veškrnové se stala jedna z hrdinek komedie režiséra Juraje Herze Holky z porcelánu. Ve snímku, který vznikl v roce 1974, tehdy jednadvacetiletá studentka brněnské JAMU ztvárnila potřeštěnou Danu, která – stejně jako její mladé kolegyně z neromantického skladu velké porcelánky – romanticky doufá v nalezení vhodného partnera. Zatímco patnáctiletá Maruška (Lenka Kořínková) o lásce teprve nesměle sní, Dana nakonec sbalí nesmělého instalatéra v podání Jana Hartla. Zkušenější Věra (Eva Čeřovská) má před svatbou a Jířa (Jelena Šebestová) už má dítě s neznámým otcem. A Helena (Marta Rašlová) teprve opožděně zjistí, že atraktivní kytarista Petr je ve skutečnosti frézařem a navíc synem její šéfové (Míla Myslíková).

Ve vyprávění převládá ženský pohled na svět, jehož garantem je debutující scenáristka Jaromíra Kolárová (která v roce 1985 napsala pro Juraje Herze ještě životopisné drama o komunistické novinářce Jožce Jabůrkové Zastihla mě noc). Ve skladu, kde právě probíhá velká předávací inventura, jsou muži v menšině – ať jde o nového vedoucího Jarolíma (Josef Langmiler) nebo o pedantského vedoucího inventarizační komise Rybičku (Mnislav Hofmann, který se – stejně jako Veškrnová – o rok později objevil i v Herzově detektivce Holka na zabití). Pro Juraje Herze se Holky z porcelánu staly prvním filmem natočeným v nesvobodných podmínkách normalizační kinematografie. Přední autor československé nové vlny si poprvé – a hned zdařile – vyzkoušel lehký, civilní příběh doplněný nepříliš funkčními písněmi, který byl v přímém protikladu k jeho předchozím, silně stylizovaným, vesměs dramatickým látkám. K přesvědčivosti hereckých výkonů přispívá kombinace neokoukaných, mladých představitelek se zkušenými hereckými matadory. Jednoho ze členů inventarizační komise si zahrál i herec a budoucí režisér Jiří Smyczek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Jaromíra Kolárová

Rok výroby: 1974

Hrají: Dagmar Veškrnová, Míla Myslíková, Marie Rosůlková, Lenka Kořínková, Marta Rašlová, Jelena Šebestová, Eva Čeřovská, Josef Langmiler, Josef Větrovec, Jiří Krampol, Jan Hartl a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Drahé tety a já

75 minut

Zdeněk Podskalský patřil k těm několika autorům, kteří ani v sedmdesátých letech nepodlehli ideologickým tlakům a nabízeli filmovým divákům kvalitní zábavu. Jako příklady mohou posloužit muzikál Noc na Karlštejně (1973), tragikomedie Kulový blesk (1978) nebo bláznivá hudební komedie Trhák (1980). Dalším důkazem Podskalského zajímavosti je veselohra s kriminálními prvky Drahé tety a já, která vznikla v roce 1974. Jako základ pro nestárnoucí snímek posloužil režisérovi vlastní scénář. To pro Podskalského filmovou práci nebylo typické (v případě Ďábelských líbánek /1970/ či Křtin /1981/ spolupracoval se zkušeným Jaroslavem Dietlem). Drahé tety a já tedy můžeme považovat za autorské dílo svého tvůrce.

Jde o rozmarný příběh dvou starých sester – staré panny Fany a vdovy Andělky – sdílejících jak společnou domácnost, tak impulzivní a ztřeštěné nápady. Sestry si jednoho rána vyrazí na nákupy, Fany však omylem označí za pachatele ozbrojené loupeže ve spořitelně snoubence jejich milované neteře Hermínky – Michala. Ten se přijel tetám představit, neočekávaně se ovšem stává obávaným zločincem hledaným policií. Když sestry zjistí svůj omyl, pokračují v pátrání na vlastní pěst a nakonec usvědčí skutečného pachatele.

Kriminální komedie, vyšperkovaná písňovými čísly, navazuje především na klasickou divadelní hru Josepha Kesselringa Jezinky a bezinky. Podskalský jako scenárista i režisér ovšem realizoval ryze český snímek využívající ospalé atmosféry jihočeského maloměsta i kolekce zábavných postav a postaviček. Dynamiku vyprávění dodala pohyblivá kamera Miroslava Ondříčka i přesné herecké obsazení, jemuž přesvědčivě dominuje Nataša Gollová v roli Fany. Andělku ztvárnila Eva Svobodová a v partu Michala využil svých komediálních schopností Jiří Hrzán. Iva Janžurová však zůstala v roli Hermínky značně nevyužitá.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Zdeněk Podskalský

Scénář: Zdeněk Podskalský

Rok výroby: 1974

Hrají: Nataša Gollová, Eva Svobodová, Iva Janžurová, Jiří Hrzán, Ota Sklenička, Svatopluk Beneš, Jiří Koutný, Věra Bublíková, Jan Faltýnek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Hoří, má panenko

70 minut

Hořká komedie Hoří, má panenko je posledním českým filmem Miloše Formana a zároveň poslední společnou prací přátelského tria, tvořeného Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem (spolupráce s kameramanem Miroslavem Ondříčkem však pokračovala i nadále).

Zdánlivě prostý záznam průběhu jednoho zimního hasičského plesu (natáčelo se ve Vrchlabí) s ústředními motivy hledání kandidátek na královnu plesu a rozkrádané tomboly se mění v tragikomedii, když během bálu vyhoří chalupa a její starý majitel ve spontánní sbírce dostane od lidí bezcenné lístky z totálně vykradené tomboly.

Tvůrci opět používají metodu paradokumentárního filmu; z množství postav (představovaných neherci; je mezi nimi i pozdější zpěvačka Olga Blechová) se vynořují více exponovaní jednotlivci (předseda plesového výboru, hlídač tomboly, trojlístek „vybíračů“ uchazeček apod.). Ti se objevují v různých epizodách, těžících zejména ze situační komiky a opírajících se o místy černý humor, o různé „trapasy“ a o odposlechnuté komické dialogy.

 Snímek, patřící k vrcholným dílům české nové vlny, zčásti financoval italský producent Carlo Ponti. Ten však po zhlédnutí díla, jež považoval za urážlivé a morálně nepřijatelné, odstoupil od smlouvy (pod malichernou záminkou, že režisér nesplnil požadovanou metráž 2 400 m) a trval na vrácení svých peněz (80 000 dolarů). Ty chtěl Filmexport vymáhat po Formanovi, který se tak dostal do obtížné situace. Naštěstí francouzští filmaři, v čele s Claudem Berrim a Françoisem Truffautem, odkoupili Pontiho podíl, a získali tak mezinárodní práva (což se jim samozřejmě vyplatilo). Pontiho názor ovšem sdíleli i komunističtí papaláši (ale i část domácí a zahraniční kritiky), snažící se co nejvíce omezit distribuci snímku, jenž posléze skončil v trezoru. Využili k tomu i protestů hasičů, kteří se cítili zesměšněni (v březnu 1968 byl na kopiích připojen titulek, že film není namířen proti požárníkům).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Miloš Forman

Scénář: Miloš Forman, Jaroslav Papoušek, Ivan Passer

Rok výroby: 1967

Hrají: Jan Vostrčil, Josef Šebánek, František Debelka, Josef Řehořek, Vratislav Čermák, Václav Novotný a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Dva muži hlásí příchod

94 minut

Sedmdesátá a osmdesátá léta se do filmografie Václava Vorlíčka obtiskla i řadou titulů realizovaných na objednávku socialistického státu. Vedle nezapomenutelných snímků typu Dívky na koštěti (1971) nebo Tří oříšků pro Popelku (1973) tak v roce 1977 realizoval i komedii líčící žertovné příhody vojenského nováčka – nemotorného, naivního a čestného vojína Valenty, který opouští bezpečnou existenci opečovávaného synka a utkává se s nástrahami vojenské služby i prvního milostného vzplanutí. Hrdinu přezdívaného Švadlenka v oddechovém snímku působivě ztvárnil Jaromír Hanzlík. Partu půvabné dívky Julky, ze které se vyklube matka malého chlapce, se zhostila Jorga Kotrbová. Role hrdinova otcovského velitele – kapitána Sychry – připadla Josefu Somrovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Václav Vorlíček

Scénář: Gustav Oplustil, Václav Vorlíček

Rok výroby: 1975

Hrají: Jaromír Hanzlík, Jorga Kotrbová, Dáša Neblechová, Čestmír Řanda, Josef Somr, Tomáš Töpfer, Stella Zázvorková, Vladimír Menšík, Václav Postránecký, Vítězslav Jandák a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Ecce homo Homolka

80 minut

Po sochařské tragikomedii Nejkrásnější věk (1969), jež byla plně soustředěna na výrazivo i otevřené vnímání československé nové vlny šedesátých let, se Jaroslav Papoušek etabloval jako režisér lidovou komedií Ecce homo Homolka (1969). Po emigraci režiséra Miloše Formana a scenáristy Ivana Passera tak ve vlasti zůstal posledním z dosud pevně semknuté autorské trojice, která v uplynulém desetiletí vytvořila hned několik mimořádně úspěšných titulů. Papouškův snímek, který si dovolil v názvu použít latinu, volně navazuje na společnou, nelítostnou studii české povahy Hoří má panenko (1967). Na rozdíl od Passera, který v samostatném snímku Intimní osvětlení (1965) své přízemní venkovské hrdiny dokázal milovat, se Papoušek v tragikomedii Ecce homo Homolka přiklání k formanovskému sarkastickému tónu.

Poživačná rodina Homolkových si z Prahy vyrazí na nedělní výlet do přírody, domů ji však předčasně zažene nevyslyšený ženský hlas volající o pomoc. Zatímco děda se chystá na fotbal, zbytek rodiny – rezolutní babička, korpulentní Heduš a její uťápnutý manžel Ludva s nezvedenými dvojčaty – vyrazí na alternativní výlet do Chuchle „na koníčky“. Nic se ovšem nevydaří tak, jak by mělo – a Homolkovi končí neděli plní pocitů křivdy a sebelítosti.

Zdařilý snímek, který mapuje zázemí jedné obyčejné české rodiny, se opírá o dobře odposlouchané dialogy a odpozorované reakce a o svérázné charakterové typy. V hereckém obsazení režisér vsadil především na Josefa Šebánka, Helenu Růžičkovou, Františka Husáka a Marii Motlovou. V rolích dvojčat se objevili Matěj a Petr Formanovi. Pod názvem Hogo fogo Homolka Jaroslav Papoušek realizoval o rok později volné pokračování, ke kterému v roce 1972 přibyla závěrečná část trilogie – Homolka a tobolka. V souladu se vzrůstajícími tlaky ze strany barrandovské dramaturgie je ovšem kvalita trilogie sestupná.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jaroslav Papoušek

Scénář: Jaroslav Papoušek

Rok výroby: 1969

Hrají: Josef Šebánek, Marie Motlová, František Husák, Helena Růžičková, Petr Forman, Matěj Forman, Yvonne Kodoňová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Happy end

70 minut

První spoluprací režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Miloše Macourka se stala komedie experimentující s vypravěčskou chronologií. Příběh se odvíjí pozpátku, takže protagonista – řezník Bedřich Frydrych (Vladimír Menšík) – obživne poté, co byl odsouzen a popraven za vraždu své nevěrné ženy (Jaroslava Obermaierová). Načež s chutí vypráví divákům historii svého manželského vztahu až k seznámení s půvabnou Julií. Titulní šťastný konec vypadá tak, že Bedřich (který „normálně“ Julii zachránil při požáru) mladou ženu hodí do plamenů a splyne ve finálním polibku s předchozí přítelkyní.

Tak radikální pokus o narušení zavedených pravidel vyprávění už Lipský ani Macourek nikdy neopakovali. Motiv „mechanické změny příčinných souvislostí“ nicméně v Lipského filmografii zaznívá v zápletkách filmů Zabil jsem Eisteina, pánové… (1969) a Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Komediální efekt způsobuje, že postavy chodí pozpátku a při jídle „zvrací“ potravu a že kojenec zásobuje matku mlékem. To vše na diváka po čase může působit stereotypně – na rozdíl od promluv aktérů, které jsou v obráceném řazení často velmi vtipné. Pozoruhodná na Happy endu ovšem zůstává hlavně základní myšlenka pracující s tím, že zpětným chodem se divák dopracuje ke zcela protikladnému vnímání původního významu: rozřezávaná manželka je „složena“, smrt se jeví jako zrození, pohřeb tchána jako „doručení“ v rakvi.

Především se však tragický – a banální – příběh podváděného manžela-vraha mění v nevšední komedii s dobrým koncem. Vnitřní řád vyprávění udržuje Bedřichův naivní komentář, který potvrzuje přirozenost a správnost dění na plátně. Součástí pečlivě promyšlené vizuální stránky Happy endu, která patří k významným dílům legendárního kameramana a trikaře Vladimíra Novotného, je i práce s odkazem němé grotesky. Film se ve své době nesetkal se vstřícným kritickým a diváckým přijetím (měl však dobré ohlasy v dobovém americkém tisku).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Oldřich Lipský

Scénář: Miloš Macourek

Rok výroby: 1967

Hrají: Vladimír Menšík, Jaroslava Obermaierová, Josef Abrhám, Bohuš Záhorský, Stella Zázvorková, Jiří Steimar, Martin Růžek, Bedřich Prokoš a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Hogo fogo Homolka

76 minut

Rok po úspěchu komedie Ecce homo Homolka (1969) realizoval scenárista a režisér Jaroslav Papoušek volné pokračování (ke kterému v roce 1972 přibyla závěrečná část homolkovské trilogie – Homolka a tobolka). Ve filmu Hogo fogo Homolka se hrdinové posunou blíž k vysněné metě stát se dobře situovanou českou rodinou: konečně si pořídí auto. Nad honbou za novou zábavou, kterou Homolkovým může zprostředkovat nové vozidlo, nakonec zvítězí povinnost navštívit vesnického pradědečka, který údajně umírá. V jihočeské vesničce je ovšem všechno jinak, než rodina předpokládá. Zatímco „umírající“ kmet tráví sváteční čas v radovánkách s kolegy-myslivci, ubíjejí v chalupě znudění Homolkovi čas škorpením a vztekáním se na nezvedené kluky-dvojčata. Atmosféra se mění až s návštěvou místního rybníka a nečekanou pradědečkovou smrtí, která rodince na okamžik vyjeví banalitu jejího života.

Od původního snímku se pokračování liší poněkud vážnějším tónem. Typická městská, konzumní rodina se v novém, venkovském prostředí dostává do víru konfrontací, které rozšiřují její satiricko-komediální potenciál. Kontrasty mezi městem a venkovem a různými generačními představami o životě jsou založeny na precizně odpozorovaných detailech upomínajících na Papouškovu pozici v rámci československé nové vlny. K obvyklému hereckému obsazení, ve kterém nechybějí Helena Růžičková (korpulentní Heduš), František Husák (Ludva) či Josef Šebánek (děda Homolka), přibyl především přesný Josef Kolb („formanovský“ neherec z Lásek jedné plavovlásky /1965/ a tragikomedie Hoří, má panenko /1967/) jako pradědeček. Malým partem řidičovy přítelkyně debutuje na filmovém plátně tehdy jednadvacetiletá Dagmar Bláhová. V rolích dvojčat Homolkových se opět objevují sourozenci Matěj a Petr Formanovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jaroslav Papoušek

Scénář: Jaroslav Papoušek

Rok výroby: 1970

Hrají: Josef Šebánek, Marie Motlová, František Husák, Helena Růžičková, Petr Forman, Matěj Forman, Josef Kolb, Dagmar Bláhová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Homolka a tobolka

85 minut

Jaroslav Papoušek v rámci své režisérské tvorby vytvořil v letech 1969–72 komediální trilogii líčící osudy jedné obyčejné, pražské rodiny. Po filmech Ecce homo Homolka (1969) a Hogo fogo Homolka (1970) uzavřel svou autorskou sérii v roce 1972 snímkem Homolka a tobolka. Po snaze strávit příjemnou rodinou neděli (první díl) a pokusu potěšit návštěvou venkovské příbuzné (druhý díl) se rodina Homolkových vydává na zimní rekreaci do Krkonoš. Protože už všichni vědí, že každá snaha o rodinnou harmonii utone v nanicovatém škorpení, rozhodnou se Homolkovi tentokrát každý pokus o hádku trestat. Půtky s kulturním referentem Bradáčkem či dědečkovy snahy o koketérii s mladými rekreantkami z vedlejšího pokoje ovšem zaviní, že plán rychle vezme za své. Sobectví a hamižnost Homolových navíc hraje ve vyprávění hlavní roli: šestice hrdinů, stísněných v Praze malém bytě, si totiž užívá dvou pokojů a odmítá vyhovět prosbám jiných dvou rodin, které omylem sdílejí jeden pokojík.

Snaha užít si za málo peněz hodně zábavy motivuje hrdiny podobně jako postavy jiných českých komedií sedmdesátých let. Film Homolka a tobolka tak předznamenává vlnu normalizačních veseloher zesměšňujících měšťácké přežitky v uvažování a chování prostých občanů. Snímek má – nejen v tom – blíž k povrchní společenské kritice než k temně sarkastickým dílům, na kterých Papoušek v šedesátých letech spolupracoval s Milošem Formanem a Ivanem Passerem. Přestože třetí díl je nejslabším z celé série, poskytuje divákům stále ještě dobrou zábavu založenou na přirozeně vtipných dialozích a dobře odpozorovaných situacích. V hereckém obsazení nezklamou Josef Šebánek a Marie Motlová v rolích prarodičů a Helena Růžičková a František Husák coby Heduš a Ludva. Obsazení doplnili Jiří Hrzán coby Bradáček nebo Iva Janžurová jako neodbytná paní Burdová.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jaroslav Papoušek

Scénář: Jaroslav Papoušek

Rok výroby: 1972

Hrají: Josef Šebánek, Marie Motlová, František Husák, Helena Růžičková, Petr Forman, Matěj Forman, Jiří Hrzán, Iva Janžurová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující