menu

Postřižiny

Postřižiny

94 minut

Po povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně (1965), oscarových Ostře sledovaných vlacích (1966) a trezorových Skřiváncích na niti (1969) se režisér Jiří Menzel v roce 1980 znovu vrátil ke osobitému světu Bohumila Hrabala. Novela z roku 1961, na jejímž přepisu do podoby filmového scénáře se vedle Menzela podílel i sám spisovatel, nabízí nostalgickou vzpomínku na prvorepublikovou idylku nesenou na křídlech autobiografického rozjímání.

Rozmarný příběh vypráví o krásné paní Maryšce a jejím manželovi Francinovi, mladém pivovarském správci, jehož osudy inspirovala osobnost Hrabalova nevlastního otce. Maryška je navenek křehkou blondýnkou, která miluje pivo, maso i svého akurátního muže, jemuž dělá těžkou hlavu svými rozmarnými nápady. Svědomitý Francin se neustále trápí svými správcovskými povinnostmi, jeho post je však ohrožen, neboť členové správní rady s nelibostí pozorují jeho nedůslednost vůči milované manželce. Když přijede na návštěvu Francinův hlučný a nezdolně potrhlý bratr Pepin, začne s ním totiž Maryška realizovat nejrůznější, bláznivě poetické nápady. Vše se však dá do pořádku, když Francin vůči manželce konečně uplatní svou autoritu. Šťastný konec vyprávění korunuje početí budoucího spisovatele.

Ve svém devátém celovečerním projektu Menzel předvedl, že je líbivě ideálním adaptátorem hrabalovských próz. Jak dokázal i v dalších filmech inspirovaných spisovatelovým dílem – snímcích Slavnosti sněženek (1983) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006) –, jeho doménou je tragikomická drobnokresba, harmonizující pomocí hravé, poetické nadsázky všechny drsné prvky předlohy. Důležitý podíl na divácké příjemnosti Postřižin má i kameraman Jaromír Šofr, který patří k režisérovým oblíbeným spolupracovníkům. Světlé, pastelové obrazy tvoří základ podmanivé retroatmosféry, v níž se znamenitě vyjímají postavy láskyplně vytvořené Magdou Vášáryovou (Maryška), Jiřím Schmitzerem (Francin) a Jaromírem Hanzlíkem (Pepin).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol

96 minut

Jedním z nejvýraznějších titulů ve filmografii režiséra Juraje Herze se stala adaptace stejnojmenné novely Ladislava Fukse z roku 1967. Temně absurdní příběh patří k těm spisovatelovým dílům, která v šedesátých letech reflektovala téma židovství a obecněji odcizení v násilnické realitě na bázi psychologické grotesky (Pan Theodor Mundstock, Variace pro temnou strunu, Myši Natálie Mooshabrové).

Hlavní postavou vyprávění je zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl, jenž miluje svou práci i svou rodinu – dokonce natolik, že mu obojí splyne a rozhodne se manželku a obě děti láskyplně a profesionálně zlikvidovat. Kopfrkinglova tchyně je totiž neárijského původu a „ubohá“ rodina nemá podle nové ideologie právo na existenci. Kopfrkingl udává i své známé a kolegy gestapu a účastní se štvanice na Židy. Vliv na proměnu laskavého, svědomitého muže v psychopatického vraha má ideologie nastupujícího nacismu – a paradoxně i bytostně mírumilovná, ale zcela chybně pochopená buddhistická filozofie.

Lví podíl na kvalitách snímku má obsazení titulní role: Kopfrkingl patří k vůbec nejlepším rolím Rudolfa Hrušínského, který brilantně zvládl nenápadný přechod obyčejného muže v psychopatickou zrůdu. V roli Karlovy manželky Marie zaujala Vlasta Chramostová, Spalovač mrtvol se však nadlouho stal jedním z posledních filmových titulů v profesionálním portfoliu herečky, která se kvůli svým politickým názorům dostala na černou listinu komunistických cenzorů.

Kombinace černé komedie a živé vzpomínky na německý expresionismus proměnila Spalovače mrtvol ve významný titul československé nové vlny. Důležitý podíl na kvalitách snímku má i kameraman Stanislav Milota, jenž s tehdy čtyřiatřicetiletým Jurajem Herzem úzce spolupracoval už na technickém scénáři. Obrazově vytříbený černobílý film patří k nejlepším Milotovým pracím. Osudy snímku byly pohnuté: Československo ho navrhlo do oscarové soutěže (do nominačního výběru se však nedostal), okamžitě po premiéře v březnu 1969 však skončil v pomyslném cenzorském trezoru. Do kin byl znovu uveden až v srpnu 1990.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Rozmarné léto

Rozmarné léto

74 minut

Režisér Jiří Menzel je nejtěsněji spjatý s adaptacemi děl Bohumila Hrabala, na svém kontě má však i dvojí adaptátorské setkání se spisovatelem Vladislavem Vančurou. V roce 1967 se spolu se scenáristou Václavem Nývltem ujal přepisu novely Rozmarné léto a v roce 1989 společně s Jiřím Blažkem převedl do filmové podoby Konec starých časů. První z Menzelových vančurovských adaptací představuje jeden z vrcholů režisérovy tvorby, který se však z kontextu československé nové vlny vymyká svým eskapickým, nostalgizujícím laděním. Tehdy devětadvacetiletý Menzel tak mimoděk předjal charakter většiny svých snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let. Na rozdíl od řady hrabalovských adaptací ovšem přepis Rozmarného léta ladí s náladou předlohy, již Vančura vydal v roce 1926.

Humoristická novela ovlivněná poetismem se odehrává v říčních lázních Krokovy Vary na slezské řece Orši. Majitel malé osvěžovny, požitkářský Antonín Důra (Rudolf Hrušínský), tráví deštivé červnové dny rozkošnicky malicherným pseudofilozofováním ve společnosti svých přátel – introvertního, idealistického abbého Rocha (František Řehák) a racionalistického majora Huga (Vlastimil Brodský). Rozruch do života lázeňských povalečů vnese kočovný kouzelník Arnoštek se svou asistentkou Annou (Jana Preissová). Krásnou dívku se trojice okouzlených, stárnoucích mužů marně pokouší získat. Antonínova manželka Kateřina (Míla Myslíková) je zase očarována mladým Arnoštkem.

Stylově precizní vyprávění se opírá o krásnou kameru Jaromíra Šofra, Menzelovu zálibu v tragikomické drobnokresbě, krásný vančurovský jazyk a vynikající herecké výkony hlavních představitelů. Hrušínský, Brodský a Jana Preissová si své role ještě zopakovali v rozhlasové dramatizaci, kterou představitel Arnoštka – Jiří Menzel - napsal a režíroval v roce 1972. Snímek získal Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary 1968 a dodnes představuje vynikající ukázku adaptační práce s náročným textem.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ostře sledované vlaky

Ostře sledované vlaky

89 minut

Jeden z nejoceňovanějších titulů šedesátých let v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Také v rámci domácí kinematografie zaujímá výjimečné místo. Celovečerní debut režiséra Jiřího Menzela je považovaný za jedno z vrcholných děl československé nové vlny. Legendární adaptace živelně křehké novely Bohumila Hrabala je příběhem nesmělého mladíka Miloše Hrmy, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku 2. světové války pokouší stát mužem. Spíš než o blížící se prohru nacistického Německa se plachý železničářský elév zajímá o ženy – respektive o vytouženou ztrátu panictví, které by mu otevřelo cestu k půvabné průvodčí Máše. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají sice ve svých názorech na německé okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však i oni místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem. K povinnostem zaměstnanců českých železnic však patří i péče o „ostře sledované vlaky“ převážející na frontu bojovou techniku. I v Milošově životě tak nastává okamžik, kdy se musí zapojit do „velké“ historie.

Hrabalova útlá novela zaujala Jiřího Menzela právě svým neortodoxním přístupem k válce. V rámci kinematografie šedesátých let tak Ostře sledované vlaky patří k těm snímkům, které demytizují téma protinacistického odboje. Díky citlivé práci kameramana Jaromíra Šofra vyniká černobílý snímek nevšedními vizuálními kvalitami, které umocňují Menzelův civilní přístup k látce. Hlavního hrdinu s naivním šarmem ztělesnil tehdy třiadvacetiletý zpěvák Václav Neckář. Vynikající hereckou společnost získal v Josefu Somrovi, jenž ztvárnil požitkářského milovníka úředních razítek Hubičku. Sedmadvacetiletý režisér Jiří Menzel ve filmu svěřil sám sobě roličku psychiatra Brabce. V původních titulcích nebylo uvedeno, že part zloděje drůbeže připadl Pavlu Landovskému.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Pozor, vizita!

Pozor, vizita!

84 minut

Zkušený režisér Karel Kachyňa realizoval v osmdesátých letech dva „doktorské“ příběhy inspirované jednou literární předlohou spisovatele Adolfa Branalda – románem Vizita (1967): tragikomedie Pozor, vizita! (1981) a Sestřičky (1983). Zatímco protagonistkou příběhu odehrávajícího se v padesátých letech ve venkovském zdravotnickém středisku je nezkušená zdravotní sestra, protagonistou story z počátku šedesátých letech se stal tulácký starý mládenec Prepsl, který se pokouší zpestřit si nucený pobyt v nemocniční izolaci. Prepsl je totiž bacilonosičem břišního tyfu. Infekční oddělení je pro něj ovšem vězením, ze kterého se pokusí několikrát utéct. Postupně však začne navazovat vztahy s nemocničním personálem i s podobně postiženými pacienty. Smíření s osudem a nalezení nového smyslu života se odehrává v duchu příběhů, v nichž nepřizpůsobivý samotář nachází oporu v socializaci. Postava Prepsla ovšem vnáší do vyprávění téma lidské svobody, jejíž nositel se přirozeně brání všem omezením až do doby, kdy o ni úplně přichází.

Protagonista vyprávění, ve vynikajícím podání Rudolfa Hrušínského, je nezdolný optimista, který v sobě spojuje moudrost a odvahu přežít v jakýchkoli podmínkách – dokonce i v takových, které mu výměnou za svobodu vnucují soustavný „pečovatelský“ dohled a bezpečně zajištěnou existenci. V tom Kachyňův snímek nenápadně zrcadlí dobovou realitu, jež tentýž „obchod“ nabízela normalizovaným českým občanům. Vedle Hrušínského, který se pod Kachyňovým zručným vedením blýskl v další ze svých velkých rolí, se v nestárnoucím filmu objevili i Josef Somr jako dezinfektor Kafka a Libuše Švormová coby zdravotní sestra Růžena. Veronika Jeníková se objevila v roli mladičké spolupacienty Manky, která byla vychována v dětském domově a je tedy stejným „bezdomovcem“ jako Prepsl.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ucho

Ucho

92 minut

Jedním z nejpůsobivějších filmů, které vzešly ze spolupráce scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni, se stalo mistrovské psychologické drama Ucho. Podobně jako řada dalších filmových titulů připravovaných ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let a otevřeně obžalovávajících totalitní režimní praktiky se snímek dostal k divákům až po roce 1990. Protagonisty komorního dramatu jsou prakticky jen dva lidé – manželé Ludvík a Anna, kteří si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho“ zaznamenávající jejich rozhovory. Náměstek ministra a jeho žena ovšem po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice. Vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje. Ludvík byl místo svého zlikvidovaného šéfa jmenován ministrem.

Procházka s Kachyňou zvolili pro evokaci paranoidní atmosféry klasické komorní vyprávění, do jehož celistvého časoprostoru zasáhne jen „nevinná“ návštěva dvou tajných policistů a retrospektivy z vládní žranice. Přestože film může odkazovat k padesátým letům, působí díky nejasným, jakoby rozmlženým reáliím nadčasově. O osudu svých tvůrců nicméně rozhodl zcela jasně: Zatímco Jan Procházka patřil až do předčasné smrti v roce 1971 k zakázaným autorům, Karlu Kachyňovi se povedlo za cenu kompromisů pokračovat v režijní práci. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, kteří v hlavních rolích podali fascinující herecké výkony, se už ovšem další podobné příležitosti nedočkali. V roce 1983 natočil Procházkův scénář pro rakouskou televizi ZDF/ORF Pavel Kohout s herci vídeňského Burgtheateru Joachimem Bissmeierem a Gertraud Jessererovou (roli jednoho z estébáků si vychutnal i jejich kolega Pavel Landovský).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Konec starých časů

Konec starých časů

94 minut

Román Vladislava Vančury vyšel poprvé v roce 1934, čtenářský zájem však přitahuje dodnes – mimo jiné i díky filmové adaptaci, kterou v roce 1989 natočil režisér Jiří Menzel. Konec starých časů se odehrává těsně po první světové válce na statku se zámečkem Kratochvíle, kam mezi novodobou agrární smetánku přichází atraktivní host – ruský emigrant Megalrogov. Elegantní muž se brzy demaskuje jako moderní baron Prášil, navzdory zjevné nedůvěryhodnosti ovšem působí na novodobé zbohatlíky (a zvláště na jejich děti, dcery a ženy) až dráždivě přitažlivě.

Základní téma Vančurova příběhu, svár starého a nového světa, díky péči Jiřího Menzela a scenáristy Vratislava Blažka ústrojně splývá s pocity nostalgie spojenými s představou starých zlatých časů. Ty, jak známo, nikdy neexistovaly, jejich představitel – vznešený tulák Megalrogov – nicméně vyniká důstojností a sebejistotou. Protivníky (i hostiteli) samozvaného „aristokrata ducha“ jsou totiž nevzdělaní, primitivní počtáři typu velkostatkáře Stoklasy. Regent se pachtí za vidinou Kratochvíle, již se pokouší uchvátit do svého hmotného i duchovního vlastnictví, Megalrogov mu však nonšalantně ukazuje, že pomyslné „staré časy“ se nedají koupit.

Jiří Menzel znovu prokázal své adaptátorské kvality v líbivě pojatém vyprávění, jež svou uhlazeností i tragikomickým laděním navazuje na jiné režisérovy „nostalgické“ adaptace – vančurovské Rozmarné léto (1967) či hrabalovské Postřižiny (1980). Výrazná čeština předlohy podlehla v rukou adaptátorů proměně, formální kvality divácky oblíbeného snímku však zvyšuje „malířská“ kamera Jaromíra Šofra. V roli Megalrogova exceluje Josef Abrhám, jenž se objevil v následujících dvou Menzelových havlovských projektech: coby Vaněk v televizní verzi Audience (1990) a jako Mackeath v Žebrácké opeře (1991).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Marketa Lazarová

Marketa Lazarová

160 minut

Stěžejní dílo české kinematografie, filmová rapsodie Františka Vláčila (a spoluscenáristy Františka Pavlíčka), nazvaná podle Vančurovy předlohy Marketa Lazarová (1967), představuje v žánru historického filmu i jedno z nejvýznamnějších děl světové kinematografie. Jen výjimečně se zdaří realizovat opus, tak naplněný tvůrčí energií a myšlenkovou i emocionální hloubkou.

Příběh se odehrává v drsných dobách poloviny třináctého století. Loupeživý rytíř Kozlík se ocitne se svým početným rodem v nemilosti poté, co jeho synové zadrží mladého saského hraběte Kristiána. Nebezpečným pronásledovatelem se stává boleslavský hejtman Pivo. Kozlíkův syn Mikoláš znásilní dceru záludného zemana Lazara, zatímco Kozlíkova dcera Alexandra, která měla incestní vztah s bratrem Adamem, se zamiluje do zajatého mladíka. Pronásledování skončí velkou řeží, při níž je zraněný Kozlík chycen. Mikoláš se marně pokusí vězně osvobodit. Je smrtelně zraněn. Než skončí s otcem na popravišti, oddá ho hejtman s těhotnou Marketou. Alexandra zabije Kristiána, který se pod vlivem prožitých hrůz pomátl. Pozorovatelem událostí je potulný mnich Bernard.

Snímek omamuje zejména svou vizuální působivostí a kongeniální hudbou Zdeňka Lišky. Je rozdělen do dvou dílů (Straba, Beránek boží) a jednotlivé obrazy jsou uvozeny mezititulky, naznačujícími děj. Bohatá je i zvuková stopa, v níž jsou s neobvyklým dozvukem použity lakonické dialogy nebo naopak „literární“ monology, nejrůznější výkřiky a citoslovce, skřek dravců i hlas vypravěče. Ve složité struktuře se neustále narušuje chronologie vyprávění útržkovitými reminiscencemi a vizemi některých postav.

Zdroj: Národní filmová kancelář

Více informací

Petrolejové lampy

Petrolejové lampy

100 minut

Díla spisovatele Jaroslava Havlíčka inspirovala české filmaře hned několikrát. Zpravidla vznikl film, ve kterém se spojila kvalita předlohy s osobností příslušného filmaře, ať už jde o Barboru Hlavsovou (1942) Martina Friče, Prokletí domu Hajnů (1988) Jiřího Svobody nebo Helimadoe (1992) Jaromila Jireše. Nejznámější havlíčkovskou adaptací však zůstává psychologické drama Petrolejové lampy. Jeho předlohou je stejnojmenný román, který poprvé vyšel v roce 1935 pod názvem Vyprahlé touhy a v přepracované podobě se dočkal vydání v roce 1944. Snímek vznikl v roce 1971 podle scénáře Lubora Dohnala, Václava Šaška a Juraje Herze, který jej také režíroval. Filmař, který v šedesátých letech oslnil vynikajícím dramatem Spalovač mrtvol (1968), pojal Petrolejové lampy jako expresivní svědectví o zmarněné ženské touze.

Protagonistkou vyprávění odehrávajícího se na počátku 20. století je bohatá třicetiletá Štěpa Kiliánová, která kvůli své svobodomyslnosti v maloměstském prostředí jen obtížně hledá ženicha na své společenské úrovni. Nakonec se provdá za světáckého bratrance Pavla, kterého naivně obdivuje, přestože ví, že ho zajímá jen její věno. Až po svatbě žena zjistí, že Pavel trpí syfilidou. Nejenže s ním nemůže mít vytoužené děti, ale navíc musí trpělivě snášet manželův fyzický i psychický úpadek.

V roli Štěpy podala jeden ze svých životních výkonů tehdy třicetiletá Iva Janžurová, která si zahrála ještě hlavní dvojroli v Herzově romantickém dramatu Morgiana (1972). Rovnocenným partnerem byl herečce Petr Čepek, který roli Pavla pojal jako působivou studii devastace dobyvačného, elegantního mužství. Herz v roce 2006 režíroval Petrolejové lampy v pražském Divadle Na Jezerce v hlavních rolích s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. V roce 2013 pořídili Radim Špaček a David Jařab záznam divadelního představení, které Jařab inscenoval se souborem Pražského komorního divadla v čele s Karlem Rodenem a Ivanou Uhlířovou.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Postřižiny

94 minut

Po povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně (1965), oscarových Ostře sledovaných vlacích (1966) a trezorových Skřiváncích na niti (1969) se režisér Jiří Menzel v roce 1980 znovu vrátil ke osobitému světu Bohumila Hrabala. Novela z roku 1961, na jejímž přepisu do podoby filmového scénáře se vedle Menzela podílel i sám spisovatel, nabízí nostalgickou vzpomínku na prvorepublikovou idylku nesenou na křídlech autobiografického rozjímání.

Rozmarný příběh vypráví o krásné paní Maryšce a jejím manželovi Francinovi, mladém pivovarském správci, jehož osudy inspirovala osobnost Hrabalova nevlastního otce. Maryška je navenek křehkou blondýnkou, která miluje pivo, maso i svého akurátního muže, jemuž dělá těžkou hlavu svými rozmarnými nápady. Svědomitý Francin se neustále trápí svými správcovskými povinnostmi, jeho post je však ohrožen, neboť členové správní rady s nelibostí pozorují jeho nedůslednost vůči milované manželce. Když přijede na návštěvu Francinův hlučný a nezdolně potrhlý bratr Pepin, začne s ním totiž Maryška realizovat nejrůznější, bláznivě poetické nápady. Vše se však dá do pořádku, když Francin vůči manželce konečně uplatní svou autoritu. Šťastný konec vyprávění korunuje početí budoucího spisovatele.

Ve svém devátém celovečerním projektu Menzel předvedl, že je líbivě ideálním adaptátorem hrabalovských próz. Jak dokázal i v dalších filmech inspirovaných spisovatelovým dílem – snímcích Slavnosti sněženek (1983) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006) –, jeho doménou je tragikomická drobnokresba, harmonizující pomocí hravé, poetické nadsázky všechny drsné prvky předlohy. Důležitý podíl na divácké příjemnosti Postřižin má i kameraman Jaromír Šofr, který patří k režisérovým oblíbeným spolupracovníkům. Světlé, pastelové obrazy tvoří základ podmanivé retroatmosféry, v níž se znamenitě vyjímají postavy láskyplně vytvořené Magdou Vášáryovou (Maryška), Jiřím Schmitzerem (Francin) a Jaromírem Hanzlíkem (Pepin).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel

Rok výroby: 1980

Hrají: Magda Vášáryová, Jiří Schmitzer, Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Oldřich Vlach, František Řehák, Miloslav Štibich

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Spalovač mrtvol

96 minut

Jedním z nejvýraznějších titulů ve filmografii režiséra Juraje Herze se stala adaptace stejnojmenné novely Ladislava Fukse z roku 1967. Temně absurdní příběh patří k těm spisovatelovým dílům, která v šedesátých letech reflektovala téma židovství a obecněji odcizení v násilnické realitě na bázi psychologické grotesky (Pan Theodor Mundstock, Variace pro temnou strunu, Myši Natálie Mooshabrové).

Hlavní postavou vyprávění je zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl, jenž miluje svou práci i svou rodinu – dokonce natolik, že mu obojí splyne a rozhodne se manželku a obě děti láskyplně a profesionálně zlikvidovat. Kopfrkinglova tchyně je totiž neárijského původu a „ubohá“ rodina nemá podle nové ideologie právo na existenci. Kopfrkingl udává i své známé a kolegy gestapu a účastní se štvanice na Židy. Vliv na proměnu laskavého, svědomitého muže v psychopatického vraha má ideologie nastupujícího nacismu – a paradoxně i bytostně mírumilovná, ale zcela chybně pochopená buddhistická filozofie.

Lví podíl na kvalitách snímku má obsazení titulní role: Kopfrkingl patří k vůbec nejlepším rolím Rudolfa Hrušínského, který brilantně zvládl nenápadný přechod obyčejného muže v psychopatickou zrůdu. V roli Karlovy manželky Marie zaujala Vlasta Chramostová, Spalovač mrtvol se však nadlouho stal jedním z posledních filmových titulů v profesionálním portfoliu herečky, která se kvůli svým politickým názorům dostala na černou listinu komunistických cenzorů.

Kombinace černé komedie a živé vzpomínky na německý expresionismus proměnila Spalovače mrtvol ve významný titul československé nové vlny. Důležitý podíl na kvalitách snímku má i kameraman Stanislav Milota, jenž s tehdy čtyřiatřicetiletým Jurajem Herzem úzce spolupracoval už na technickém scénáři. Obrazově vytříbený černobílý film patří k nejlepším Milotovým pracím. Osudy snímku byly pohnuté: Československo ho navrhlo do oscarové soutěže (do nominačního výběru se však nedostal), okamžitě po premiéře v březnu 1969 však skončil v pomyslném cenzorském trezoru. Do kin byl znovu uveden až v srpnu 1990.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Ladislav Fuks, Juraj Herz

Rok výroby: 1968

Hrají: Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vognič, Ilja Prachař, Zora Božinová, Eduard Kohout, Jiří Lír a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Rozmarné léto

74 minut

Režisér Jiří Menzel je nejtěsněji spjatý s adaptacemi děl Bohumila Hrabala, na svém kontě má však i dvojí adaptátorské setkání se spisovatelem Vladislavem Vančurou. V roce 1967 se spolu se scenáristou Václavem Nývltem ujal přepisu novely Rozmarné léto a v roce 1989 společně s Jiřím Blažkem převedl do filmové podoby Konec starých časů. První z Menzelových vančurovských adaptací představuje jeden z vrcholů režisérovy tvorby, který se však z kontextu československé nové vlny vymyká svým eskapickým, nostalgizujícím laděním. Tehdy devětadvacetiletý Menzel tak mimoděk předjal charakter většiny svých snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let. Na rozdíl od řady hrabalovských adaptací ovšem přepis Rozmarného léta ladí s náladou předlohy, již Vančura vydal v roce 1926.

Humoristická novela ovlivněná poetismem se odehrává v říčních lázních Krokovy Vary na slezské řece Orši. Majitel malé osvěžovny, požitkářský Antonín Důra (Rudolf Hrušínský), tráví deštivé červnové dny rozkošnicky malicherným pseudofilozofováním ve společnosti svých přátel – introvertního, idealistického abbého Rocha (František Řehák) a racionalistického majora Huga (Vlastimil Brodský). Rozruch do života lázeňských povalečů vnese kočovný kouzelník Arnoštek se svou asistentkou Annou (Jana Preissová). Krásnou dívku se trojice okouzlených, stárnoucích mužů marně pokouší získat. Antonínova manželka Kateřina (Míla Myslíková) je zase očarována mladým Arnoštkem.

Stylově precizní vyprávění se opírá o krásnou kameru Jaromíra Šofra, Menzelovu zálibu v tragikomické drobnokresbě, krásný vančurovský jazyk a vynikající herecké výkony hlavních představitelů. Hrušínský, Brodský a Jana Preissová si své role ještě zopakovali v rozhlasové dramatizaci, kterou představitel Arnoštka – Jiří Menzel - napsal a režíroval v roce 1972. Snímek získal Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary 1968 a dodnes představuje vynikající ukázku adaptační práce s náročným textem.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Václav Nývlt, Jiří Menzel

Rok výroby: 1967

Hrají: Rudolf Hrušínský, Míla Myslíková, Vlastimil Brodský, František Řehák, Jana Drchalová, Jiří Menzel, Bohuš Záhorský a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Ostře sledované vlaky

89 minut

Jeden z nejoceňovanějších titulů šedesátých let v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Také v rámci domácí kinematografie zaujímá výjimečné místo. Celovečerní debut režiséra Jiřího Menzela je považovaný za jedno z vrcholných děl československé nové vlny. Legendární adaptace živelně křehké novely Bohumila Hrabala je příběhem nesmělého mladíka Miloše Hrmy, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku 2. světové války pokouší stát mužem. Spíš než o blížící se prohru nacistického Německa se plachý železničářský elév zajímá o ženy – respektive o vytouženou ztrátu panictví, které by mu otevřelo cestu k půvabné průvodčí Máše. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají sice ve svých názorech na německé okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však i oni místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem. K povinnostem zaměstnanců českých železnic však patří i péče o „ostře sledované vlaky“ převážející na frontu bojovou techniku. I v Milošově životě tak nastává okamžik, kdy se musí zapojit do „velké“ historie.

Hrabalova útlá novela zaujala Jiřího Menzela právě svým neortodoxním přístupem k válce. V rámci kinematografie šedesátých let tak Ostře sledované vlaky patří k těm snímkům, které demytizují téma protinacistického odboje. Díky citlivé práci kameramana Jaromíra Šofra vyniká černobílý snímek nevšedními vizuálními kvalitami, které umocňují Menzelův civilní přístup k látce. Hlavního hrdinu s naivním šarmem ztělesnil tehdy třiadvacetiletý zpěvák Václav Neckář. Vynikající hereckou společnost získal v Josefu Somrovi, jenž ztvárnil požitkářského milovníka úředních razítek Hubičku. Sedmadvacetiletý režisér Jiří Menzel ve filmu svěřil sám sobě roličku psychiatra Brabce. V původních titulcích nebylo uvedeno, že part zloděje drůbeže připadl Pavlu Landovskému.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel

Rok výroby: 1966

Hrají: Václav Neckář, Jitka Bendová, Vladimír Valenta, Libuše Havelková, Josef Somr, Alois Vachek, Jitka Zelenohorská, Vlastimil Brodský, Ferdinand Krůta a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Pozor, vizita!

84 minut

Zkušený režisér Karel Kachyňa realizoval v osmdesátých letech dva „doktorské“ příběhy inspirované jednou literární předlohou spisovatele Adolfa Branalda – románem Vizita (1967): tragikomedie Pozor, vizita! (1981) a Sestřičky (1983). Zatímco protagonistkou příběhu odehrávajícího se v padesátých letech ve venkovském zdravotnickém středisku je nezkušená zdravotní sestra, protagonistou story z počátku šedesátých letech se stal tulácký starý mládenec Prepsl, který se pokouší zpestřit si nucený pobyt v nemocniční izolaci. Prepsl je totiž bacilonosičem břišního tyfu. Infekční oddělení je pro něj ovšem vězením, ze kterého se pokusí několikrát utéct. Postupně však začne navazovat vztahy s nemocničním personálem i s podobně postiženými pacienty. Smíření s osudem a nalezení nového smyslu života se odehrává v duchu příběhů, v nichž nepřizpůsobivý samotář nachází oporu v socializaci. Postava Prepsla ovšem vnáší do vyprávění téma lidské svobody, jejíž nositel se přirozeně brání všem omezením až do doby, kdy o ni úplně přichází.

Protagonista vyprávění, ve vynikajícím podání Rudolfa Hrušínského, je nezdolný optimista, který v sobě spojuje moudrost a odvahu přežít v jakýchkoli podmínkách – dokonce i v takových, které mu výměnou za svobodu vnucují soustavný „pečovatelský“ dohled a bezpečně zajištěnou existenci. V tom Kachyňův snímek nenápadně zrcadlí dobovou realitu, jež tentýž „obchod“ nabízela normalizovaným českým občanům. Vedle Hrušínského, který se pod Kachyňovým zručným vedením blýskl v další ze svých velkých rolí, se v nestárnoucím filmu objevili i Josef Somr jako dezinfektor Kafka a Libuše Švormová coby zdravotní sestra Růžena. Veronika Jeníková se objevila v roli mladičké spolupacienty Manky, která byla vychována v dětském domově a je tedy stejným „bezdomovcem“ jako Prepsl.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Karel Kachyňa

Scénář: Vladimír Bor, Karel Kachyňa

Rok výroby: 1981

Hrají: Rudolf Hrušínský, Veronika Jeníková, Libuše Švormová, Blažena Holišová, Ľudovít Greššo, Bořivoj Navrátil, Josef Somr a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Krakatit

98 minut

Scénář k psychologickému dramatu Krakatit zpracoval režisér Otakar Vávra s bratrem Jaroslavem R. Vávrou podle stejnojmenného vizionářského fantastického románu Karla Čapka z roku 1922 (vydán byl v roce 1924). Scenáristé pod dojmem nedávno skončené druhé světové války předlohu aktualizovali a výbuch třaskaviny Krakatit (již autor pojmenoval podle sopky Krakatoa) ukázali v podobě atomového hřibu (trik byl tak věrný, že se podle domněnky amerických kritiků jednalo o autentické archivní záběry z Hirošimy a z Nagasaki), čímž podtrhli dobový morální apel.

Snímek v dějovém motivu, kdy se světové mocnosti přetahují o třaskavinu, s níž by ovládly svět, do jisté míry předvídá právě začínající studenou válku. Pro podtržení delirické atmosféry příběhu, odehrávajícím se v horečnatém snu, přistoupil Vávra k nezvyklé stylizaci a nechal i většinu exteriérových scén postavit v ateliérech. S pomocí kameramana Václava Hanuše prokázal též vizuální vynalézavost a do epizod obsadil mimo jiné příslušníky ruské rodiny Romanovců. K úspěchu snímku, jenž svoji aktuálnost neztratil ani dnes, dopomohly bravurní herecké výkony Karla Högera, Jiřího Plachého, Eduarda Linkerse, Vlasty Fabianové, Františka Vnoučka a česko–americké exoticky vypadající herečky Florence Marly (vl. jm. Hana Smékalová.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Otakar Vávra

Scénář: Jaroslav R. Vávra, Otakar Vávra

Rok výroby: 1948

Hrají: Karel Höger, Florence Marly, František Smolík, Nataša Tanská, Miroslav Homola, Jaroslav Průcha, Jiří Plachý a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Ucho

92 minut

Jedním z nejpůsobivějších filmů, které vzešly ze spolupráce scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni, se stalo mistrovské psychologické drama Ucho. Podobně jako řada dalších filmových titulů připravovaných ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let a otevřeně obžalovávajících totalitní režimní praktiky se snímek dostal k divákům až po roce 1990. Protagonisty komorního dramatu jsou prakticky jen dva lidé – manželé Ludvík a Anna, kteří si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho“ zaznamenávající jejich rozhovory. Náměstek ministra a jeho žena ovšem po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice. Vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje. Ludvík byl místo svého zlikvidovaného šéfa jmenován ministrem.

Procházka s Kachyňou zvolili pro evokaci paranoidní atmosféry klasické komorní vyprávění, do jehož celistvého časoprostoru zasáhne jen „nevinná“ návštěva dvou tajných policistů a retrospektivy z vládní žranice. Přestože film může odkazovat k padesátým letům, působí díky nejasným, jakoby rozmlženým reáliím nadčasově. O osudu svých tvůrců nicméně rozhodl zcela jasně: Zatímco Jan Procházka patřil až do předčasné smrti v roce 1971 k zakázaným autorům, Karlu Kachyňovi se povedlo za cenu kompromisů pokračovat v režijní práci. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, kteří v hlavních rolích podali fascinující herecké výkony, se už ovšem další podobné příležitosti nedočkali. V roce 1983 natočil Procházkův scénář pro rakouskou televizi ZDF/ORF Pavel Kohout s herci vídeňského Burgtheateru Joachimem Bissmeierem a Gertraud Jessererovou (roli jednoho z estébáků si vychutnal i jejich kolega Pavel Landovský).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Karel Kachyňa

Scénář: Jan Procházka, Karel Kachyňa

Rok výroby: 1969

Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Císler, Miloslav Holub, Milica Kolofíková, Jaroslav Moučka, František Němec, Bronislav Poloczek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Dobrý voják Švejk

106 minut

Mezi nejoblíbenější adaptace románu Jaroslava Haška patří dvojice snímků, které v letech 1956 a 1957 natočil zkušený scenárista a režisér Karel Steklý. Dobrý voják Švejk zpracovává události z prvního románového dílu, zatímco snímek Poslušně hlásím se věnuje hrdinovým příhodám z cesty na frontu a v bitevním poli. Pražský obchodník se psy Josef Švejk se po atentátu v Sarajevu dostává do konfliktu s rakouskouherskou mašinérií: po zatčení za urážku císařského majestátu je navzdory diagnóze notorického blba povolán do armády. Tam se postupně ocitá ve službách opileckého feldkuráta Katze (Miloš Kopecký) a sukničkářského, elegantního nadporučíka Lukáše (Svatopluk Beneš). Hlavní roli ve snímku, který v souladu s dobovými trendy změnil haškovskou postavu v „lidového“ hrdinu, vynikajícím způsobem ztvárnil Rudolf Hrušínský.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Karel Steklý

Scénář: Karel Steklý

Rok výroby: 1956

Hrají: Rudolf Hrušínský, Eva Svobodová, Josef Hlinomaz, František Filipovský, Miloš Kopecký, Svatopluk Beneš, Božena Havlíčková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Hostinec „U kamenného stolu“

95 minut

Jedinou, zato však znamenitou režijní položkou ve filmografii herce a příležitostného scenáristy Josefa Grusse je adaptace humoristického románu Karla Poláčka. Komedie Hostinec „U kameného stolu“ vznikla v roce 1948, do kin se však dostala až v září 1949 – v době, kdy na domácí kinematografii začala dopadat cenzorská omezení jako důsledek čerstvého komunistického puče.

Letně provzdušněný příběh dýchající prvorepublikovou pohodou se odehrává v titulním hostinci v lázeňském městečku Džbery. Mezi stálými hosty způsobí problémy roztržka majitelů – manželů Tatrmužových, která do čela prosperujícího podniku postaví dva rozhádané bratry – Spytihněva a Tomáše. V rolích mladíků, kteří spolu od dětství nemluví kvůli skleněné kuličce, excelují Rudolf Hrušínský a Svatopluk Beneš.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Josef Gruss

Scénář: Otakar Vávra, Vlastimil Rada

Rok výroby: 1948

Hrají: Saša Rašilov, Jiřina Šejbalová, Svatopluk Beneš, Rudolf Hrušínský, Stanislav Neumann, Růžena Šlemrová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Konec starých časů

94 minut

Román Vladislava Vančury vyšel poprvé v roce 1934, čtenářský zájem však přitahuje dodnes – mimo jiné i díky filmové adaptaci, kterou v roce 1989 natočil režisér Jiří Menzel. Konec starých časů se odehrává těsně po první světové válce na statku se zámečkem Kratochvíle, kam mezi novodobou agrární smetánku přichází atraktivní host – ruský emigrant Megalrogov. Elegantní muž se brzy demaskuje jako moderní baron Prášil, navzdory zjevné nedůvěryhodnosti ovšem působí na novodobé zbohatlíky (a zvláště na jejich děti, dcery a ženy) až dráždivě přitažlivě.

Základní téma Vančurova příběhu, svár starého a nového světa, díky péči Jiřího Menzela a scenáristy Vratislava Blažka ústrojně splývá s pocity nostalgie spojenými s představou starých zlatých časů. Ty, jak známo, nikdy neexistovaly, jejich představitel – vznešený tulák Megalrogov – nicméně vyniká důstojností a sebejistotou. Protivníky (i hostiteli) samozvaného „aristokrata ducha“ jsou totiž nevzdělaní, primitivní počtáři typu velkostatkáře Stoklasy. Regent se pachtí za vidinou Kratochvíle, již se pokouší uchvátit do svého hmotného i duchovního vlastnictví, Megalrogov mu však nonšalantně ukazuje, že pomyslné „staré časy“ se nedají koupit.

Jiří Menzel znovu prokázal své adaptátorské kvality v líbivě pojatém vyprávění, jež svou uhlazeností i tragikomickým laděním navazuje na jiné režisérovy „nostalgické“ adaptace – vančurovské Rozmarné léto (1967) či hrabalovské Postřižiny (1980). Výrazná čeština předlohy podlehla v rukou adaptátorů proměně, formální kvality divácky oblíbeného snímku však zvyšuje „malířská“ kamera Jaromíra Šofra. V roli Megalrogova exceluje Josef Abrhám, jenž se objevil v následujících dvou Menzelových havlovských projektech: coby Vaněk v televizní verzi Audience (1990) a jako Mackeath v Žebrácké opeře (1991).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel            

Scénář: Jiří Blažek, Jiří Menzel

Rok výroby: 1989

Hrají: Josef Abrhám, Marián Labuda, Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Jiří Adamíra, Josef Somr, Chantal Poullain a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Marketa Lazarová

160 minut

Stěžejní dílo české kinematografie, filmová rapsodie Františka Vláčila (a spoluscenáristy Františka Pavlíčka), nazvaná podle Vančurovy předlohy Marketa Lazarová (1967), představuje v žánru historického filmu i jedno z nejvýznamnějších děl světové kinematografie. Jen výjimečně se zdaří realizovat opus, tak naplněný tvůrčí energií a myšlenkovou i emocionální hloubkou.

Příběh se odehrává v drsných dobách poloviny třináctého století. Loupeživý rytíř Kozlík se ocitne se svým početným rodem v nemilosti poté, co jeho synové zadrží mladého saského hraběte Kristiána. Nebezpečným pronásledovatelem se stává boleslavský hejtman Pivo. Kozlíkův syn Mikoláš znásilní dceru záludného zemana Lazara, zatímco Kozlíkova dcera Alexandra, která měla incestní vztah s bratrem Adamem, se zamiluje do zajatého mladíka. Pronásledování skončí velkou řeží, při níž je zraněný Kozlík chycen. Mikoláš se marně pokusí vězně osvobodit. Je smrtelně zraněn. Než skončí s otcem na popravišti, oddá ho hejtman s těhotnou Marketou. Alexandra zabije Kristiána, který se pod vlivem prožitých hrůz pomátl. Pozorovatelem událostí je potulný mnich Bernard.

Snímek omamuje zejména svou vizuální působivostí a kongeniální hudbou Zdeňka Lišky. Je rozdělen do dvou dílů (Straba, Beránek boží) a jednotlivé obrazy jsou uvozeny mezititulky, naznačujícími děj. Bohatá je i zvuková stopa, v níž jsou s neobvyklým dozvukem použity lakonické dialogy nebo naopak „literární“ monology, nejrůznější výkřiky a citoslovce, skřek dravců i hlas vypravěče. Ve složité struktuře se neustále narušuje chronologie vyprávění útržkovitými reminiscencemi a vizemi některých postav.

Zdroj: Národní filmová kancelář

Režie: František Vláčil

Scénář: František Pavlíček, František Vláčil

Rok výroby: 1965-67

Hrají: Josef Kemr, Naďa Hejná, Jaroslav Moučka, František Velecký, Karel Vašíček, Ivan Palúch, Martin Mrázek, Václav Sloup, Pavla Polášková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Petrolejové lampy

100 minut

Díla spisovatele Jaroslava Havlíčka inspirovala české filmaře hned několikrát. Zpravidla vznikl film, ve kterém se spojila kvalita předlohy s osobností příslušného filmaře, ať už jde o Barboru Hlavsovou (1942) Martina Friče, Prokletí domu Hajnů (1988) Jiřího Svobody nebo Helimadoe (1992) Jaromila Jireše. Nejznámější havlíčkovskou adaptací však zůstává psychologické drama Petrolejové lampy. Jeho předlohou je stejnojmenný román, který poprvé vyšel v roce 1935 pod názvem Vyprahlé touhy a v přepracované podobě se dočkal vydání v roce 1944. Snímek vznikl v roce 1971 podle scénáře Lubora Dohnala, Václava Šaška a Juraje Herze, který jej také režíroval. Filmař, který v šedesátých letech oslnil vynikajícím dramatem Spalovač mrtvol (1968), pojal Petrolejové lampy jako expresivní svědectví o zmarněné ženské touze.

Protagonistkou vyprávění odehrávajícího se na počátku 20. století je bohatá třicetiletá Štěpa Kiliánová, která kvůli své svobodomyslnosti v maloměstském prostředí jen obtížně hledá ženicha na své společenské úrovni. Nakonec se provdá za světáckého bratrance Pavla, kterého naivně obdivuje, přestože ví, že ho zajímá jen její věno. Až po svatbě žena zjistí, že Pavel trpí syfilidou. Nejenže s ním nemůže mít vytoužené děti, ale navíc musí trpělivě snášet manželův fyzický i psychický úpadek.

V roli Štěpy podala jeden ze svých životních výkonů tehdy třicetiletá Iva Janžurová, která si zahrála ještě hlavní dvojroli v Herzově romantickém dramatu Morgiana (1972). Rovnocenným partnerem byl herečce Petr Čepek, který roli Pavla pojal jako působivou studii devastace dobyvačného, elegantního mužství. Herz v roce 2006 režíroval Petrolejové lampy v pražském Divadle Na Jezerce v hlavních rolích s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. V roce 2013 pořídili Radim Špaček a David Jařab záznam divadelního představení, které Jařab inscenoval se souborem Pražského komorního divadla v čele s Karlem Rodenem a Ivanou Uhlířovou.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Václav Šašek, Lubor Dohnal, Juraj Herz

Rok výroby: 1971

Hrají: Iva Janžurová, Petr Čepek, Marie Rosůlková, Ota Sklenčka, Vladimír Jedenáctík, Karel Chromík, Jana Plichtová, Karel Černoch a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující