menu

Předválečné

více >

Bílá nemoc

Bílá nemoc

105 minut

Od ledna 1937 slavila hra úspěchy na scéně pražského Národního divadla. Hugo Haas hrál roli dr. Galéna i na jevišti a také herecké obsazení většiny dalších rolí odpovídalo zmíněné inscenaci. Ta byla uváděna i přes protesty německé strany (jméno barona Krüga, připomínající v němčině slovo Krieg – válka, se muselo přejmenovat na Krog) a už v době rostoucího ohrožení republiky se stala pro své humanistické poselství nanejvýš aktuální. Čapek v tomto podobenství o militaristickém maršálovi, který ohrožuje malý demokratický mírumilovný stát, vytvořil analogii k Adolfu Hitlerovi a k nacistickému Německu, ohrožující svobodné Československo.

Současně je nevyléčitelná bílá nemoc, která postupně zachvacuje celý svět a ohrožuje všechny bez rozdílu, chudé i bohaté, paralelou na nakažlivost nacismu. Lék proti této nemoci nalezne chudinský lékař Galén, který jej chce dát k dispozici pouze pod podmínkou světového míru. – Režisér do filmového příběhu i přes původní nesouhlas Karla Čapka přidal postavu lékaře z ohrožovaného sousedního malého státu doktora Martina, který jako jediný zná po Galénově smrti tajemství jeho léku, čímž se mění původně pesimistický konec; naděje na záchranu lidstva a národa stále žije.

Hugo Haas natáčel jen v ateliérech (s výjimkou dokumentárních záběrů přesouvajícího se vojska) od 6. října do 1. listopadu 1937 během dvaceti filmovacích dní. Do davových scén obsadil kompars 137 mužů, 20 žen a 420 nezaměstnaných. Filmová verze si odbyla premiéru necelý rok od prvního uvedení hry, v prosinci 1937. Po mnichovských událostech 1938, kdy byl film okamžitě zakázán, se podařilo zachránit negativ, vyvézt jej do zahraničí a vyrobit francouzskou a anglickou verzi. Po válce se původní materiál vrátil zpět do Československa a s novými úvodními titulky 5. dubna 1946 (v pražském kině Moskva) a později 22. srpna 1958 (v kině Jalta) byl opět uveden do kin.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Hej-Rup!

Hej-Rup!

99 minut

Přestože Jiří Voskovec a Jan Werich se živě zajímali o film, jejich aktivity spojené s Osvobozeným divadlem se do prvorepublikové kinematografie obtiskly jen sociálními komediemi Hej-Rup! (1934) a Svět patří nám (1937), které režíroval Martin Frič. Oba snímky z levicových pozic reflektují hospodářskou krizi, současně jsou však znamenitým svědectvím o mnohotvárném talentu svých tvůrců (kteří se spolu s Václavem Wassermannem coby scenáristé skryli pod pseudonym Formen). Komickou dvojici, kterou V¬+W ve filmu vytvořili, tvoří zkrachovalý továrník Jakub Simonides (Werich) a nezaměstnaný Filip Kornet (Voskovec). Sociální idyla vzniklá spojením nezaměstnaných hrdinů proti zlému kapitalistovi nese naštěstí rysy lehké ironické nadsázky. Ve filmu si vedle hlavních protagonistů zahrála i řada herců Osvobozeného divadla.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Eva tropí hlouposti

Eva tropí hlouposti

85 minut

V roce 1939 bylo Nataše Gollové sedmadvacet let – a mezi sedmi hrdinkami, kterým toho roku propůjčila svůj šarm, byla i nezapomenutelná titulní protagonistka bláznivé komedie osvědčeného režiséra Martina Friče. Adaptace humoristického románu Fan Vavřincové Patsy tropí hlouposti je jediným scenáristickým počinem Vladimíra Peroutky, díky svým kvalitám je však srovnatelná s nejlepšími hollywoodskými crazy komediemi té doby. Středobodem vyprávění je spontánní a nápaditá dívka Eva, která se rozhodne udělat radost milované tetičce Pa (Zdeňka Baldová). Ve snaze získat pro ni návod na pěstování záhorské růže se ztřeštěná dívka vloudí do domácnosti tetiččina souseda coby falešná sekretářka. Ve všeobecném zmatku se stačí zamilovat a zkomplikovat život svému bratru Michalovi (Oldřich Nový), který zahořel láskou k sousedově dceři Elišce.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

To neznáte Hadimršku

To neznáte Hadimršku

91 minut

Vlasta Burian se coby titulní hrdina veselohry Ernsta Bacha úspěšně objevil už na divadle. Volba filmové verze příběhu o komisním revidentovi Popelci Hadimrškovi proto působila logicky – zvlášť když se režie snímku ujali Karel Lamač a Martin Frič, kteří se dokázali vyrovnat s úskalími tehdejší technické novinky – zvukového filmu. V titulní roli bankovního úředníčka, který se pokouší pomoct z dluhů mladému majiteli gramofonové firmy Zlatníkovi, osvědčil populární komik obvyklou živelnou, komediální dravost (a to i v souběžně vznikající, německé jazykové verzi snímku).

Z možností zvukového filmu těžila i subreta Meda Valentová coby Zlatníkova náročná milenka – kabaretní zpěvačka Mici Angora. Dalších rolí v oblíbeném snímku se ujali herci, kteří pravidelně pomáhali udržovat vysoký burianovský standard – Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl či Eman Fiala.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Bílá nemoc

105 minut

Od ledna 1937 slavila hra úspěchy na scéně pražského Národního divadla. Hugo Haas hrál roli dr. Galéna i na jevišti a také herecké obsazení většiny dalších rolí odpovídalo zmíněné inscenaci. Ta byla uváděna i přes protesty německé strany (jméno barona Krüga, připomínající v němčině slovo Krieg – válka, se muselo přejmenovat na Krog) a už v době rostoucího ohrožení republiky se stala pro své humanistické poselství nanejvýš aktuální. Čapek v tomto podobenství o militaristickém maršálovi, který ohrožuje malý demokratický mírumilovný stát, vytvořil analogii k Adolfu Hitlerovi a k nacistickému Německu, ohrožující svobodné Československo.

Současně je nevyléčitelná bílá nemoc, která postupně zachvacuje celý svět a ohrožuje všechny bez rozdílu, chudé i bohaté, paralelou na nakažlivost nacismu. Lék proti této nemoci nalezne chudinský lékař Galén, který jej chce dát k dispozici pouze pod podmínkou světového míru. – Režisér do filmového příběhu i přes původní nesouhlas Karla Čapka přidal postavu lékaře z ohrožovaného sousedního malého státu doktora Martina, který jako jediný zná po Galénově smrti tajemství jeho léku, čímž se mění původně pesimistický konec; naděje na záchranu lidstva a národa stále žije.

Hugo Haas natáčel jen v ateliérech (s výjimkou dokumentárních záběrů přesouvajícího se vojska) od 6. října do 1. listopadu 1937 během dvaceti filmovacích dní. Do davových scén obsadil kompars 137 mužů, 20 žen a 420 nezaměstnaných. Filmová verze si odbyla premiéru necelý rok od prvního uvedení hry, v prosinci 1937. Po mnichovských událostech 1938, kdy byl film okamžitě zakázán, se podařilo zachránit negativ, vyvézt jej do zahraničí a vyrobit francouzskou a anglickou verzi. Po válce se původní materiál vrátil zpět do Československa a s novými úvodními titulky 5. dubna 1946 (v pražském kině Moskva) a později 22. srpna 1958 (v kině Jalta) byl opět uveden do kin.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Hugo Haas

Scénář: Hugo Haas

Rok výroby: 1937

Hrají: Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Karla Oličová, Bedřich Karen, Václav Vydra st., Ladislav Boháč, Jaroslav Průcha, Karel Dostal, Rudolf Deyl st. a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Hej-Rup!

99 minut

Přestože Jiří Voskovec a Jan Werich se živě zajímali o film, jejich aktivity spojené s Osvobozeným divadlem se do prvorepublikové kinematografie obtiskly jen sociálními komediemi Hej-Rup! (1934) a Svět patří nám (1937), které režíroval Martin Frič. Oba snímky z levicových pozic reflektují hospodářskou krizi, současně jsou však znamenitým svědectvím o mnohotvárném talentu svých tvůrců (kteří se spolu s Václavem Wassermannem coby scenáristé skryli pod pseudonym Formen). Komickou dvojici, kterou V¬+W ve filmu vytvořili, tvoří zkrachovalý továrník Jakub Simonides (Werich) a nezaměstnaný Filip Kornet (Voskovec). Sociální idyla vzniklá spojením nezaměstnaných hrdinů proti zlému kapitalistovi nese naštěstí rysy lehké ironické nadsázky. Ve filmu si vedle hlavních protagonistů zahrála i řada herců Osvobozeného divadla.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Martin Frič

Scénář: F. Formen, Martin Frič, Jiří Voskovc, Václav Wasserman, Jan Werich

Rok výroby: 1934

Hrají: Jiří Voskovec, Jan Werich, Helena Bušová, Josef  Skřivan, Theodor Pištěk, Zvonimir Rogoz, Alois Dvorský, Alexander Třebovský a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Eva tropí hlouposti

85 minut

V roce 1939 bylo Nataše Gollové sedmadvacet let – a mezi sedmi hrdinkami, kterým toho roku propůjčila svůj šarm, byla i nezapomenutelná titulní protagonistka bláznivé komedie osvědčeného režiséra Martina Friče. Adaptace humoristického románu Fan Vavřincové Patsy tropí hlouposti je jediným scenáristickým počinem Vladimíra Peroutky, díky svým kvalitám je však srovnatelná s nejlepšími hollywoodskými crazy komediemi té doby. Středobodem vyprávění je spontánní a nápaditá dívka Eva, která se rozhodne udělat radost milované tetičce Pa (Zdeňka Baldová). Ve snaze získat pro ni návod na pěstování záhorské růže se ztřeštěná dívka vloudí do domácnosti tetiččina souseda coby falešná sekretářka. Ve všeobecném zmatku se stačí zamilovat a zkomplikovat život svému bratru Michalovi (Oldřich Nový), který zahořel láskou k sousedově dceři Elišce.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Martin Frič

Scénář: Vladimír Peroutka

Rok výroby: 1939

Hrají: Nataša Gollová, Oldřich Nový, Zdeňka Baldová, Ella Nollová, Gustav Hilmar, Marta Májová, Jiřina Sedláčková, Josef Gruss a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

To neznáte Hadimršku

91 minut

Vlasta Burian se coby titulní hrdina veselohry Ernsta Bacha úspěšně objevil už na divadle. Volba filmové verze příběhu o komisním revidentovi Popelci Hadimrškovi proto působila logicky – zvlášť když se režie snímku ujali Karel Lamač a Martin Frič, kteří se dokázali vyrovnat s úskalími tehdejší technické novinky – zvukového filmu. V titulní roli bankovního úředníčka, který se pokouší pomoct z dluhů mladému majiteli gramofonové firmy Zlatníkovi, osvědčil populární komik obvyklou živelnou, komediální dravost (a to i v souběžně vznikající, německé jazykové verzi snímku).

Z možností zvukového filmu těžila i subreta Meda Valentová coby Zlatníkova náročná milenka – kabaretní zpěvačka Mici Angora. Dalších rolí v oblíbeném snímku se ujali herci, kteří pravidelně pomáhali udržovat vysoký burianovský standard – Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl či Eman Fiala.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Karel Lamač, Martin Frič

Scénář: Václav Wasserman, Fritz Anders

Rok výroby: 1931

Hrají: Vlasta Burian, Meda Valentová, Otto Rubík, Jindřich Plachta, Eman Fiala, Čeněk Šlégl, Marie Grossová, Jaroslav Marvan a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Rodinné

více >

Na samotě u lesa

Na samotě u lesa

96 minut

Fenomén chalupářství byl v sedmdesátých letech spjatý s únikem normalizovaných obyvatel z veřejné sféry do soukromých „pelíšků“. Znamenitým způsobem se s ním vyrovnala tragikomedie, kterou napsali scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Vůdčí osobnosti pražského Divadla Járy Cimrmana i ve filmu – počínaje veselohrou Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a konče tragikomedií Nejistá sezóna (1987) – fungovaly jako osvědčený autorský tým. Ten rozvolnily až Smoljakovy režisérské ambice a Svěrákovo rozhodnutí rozjet coby scenárista i samostatné projekty. Mezi společné nestárnoucí snímky dvojice ovšem patří prázdninová komedie Na samotě u lesa. Na té oba scenáristé spolupracovali s režisérem Jiřím Menzelem (s nímž Svěráka spojilo už budovatelská drama Kdo hledá zlaté dno /1974/ a později i snímky Vesničko má, středisková /1985/ a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina /1993/).

Příběh pražské rodiny, která se rozhodne zakoupit venkovskou chalupu, sice inspirovaly vlastní zkušenosti autorů, současně však nabízí modelový příběh s jemným, humanistickým přesahem. Skutečnou předlohu měl i děda Komárek – venkovan, jehož chátrající usedlost se rodina Lavičkova rozhodne odkoupit. Stařík však prodej neustále odkládá, takže dychtiví Pražáci jsou nuceni s ním o víkendech a o dovolené soužít. Z konfrontace lidí z města a venkovského prostředí dokázali autoři vytěžit řadu vděčných komediálních situací. K citlivému přístupu Lavičkových, kteří si Komárka nakonec oblíbí, tvoří protiklad rodina Zvonova, jež zakoupený mlýn proměnila v kýčovitou usedlost.

Otce Lavičku si zahrál Zdeněk Svěrák a „mlynáře“ Zvona Ladislav Smoljak. Snímek však stojí a padá s hereckým výkonem představitele zemitého Komárka – Josefa Kemra, jemuž bylo ovšem v době natáčení jen čtyřiapadesát let. Lavičkova přítele, lékaře Oldu, si zahrál Jan Tříska, kterého však cenzoři z verze uváděné v předrevoluční televizi vystřihli.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Tři oříšky pro Popelku

Tři oříšky pro Popelku

85 minut

Jednou z vůbec nejpopulárnějších filmových pohádek je snímek, který v roce 1973 natočil v česko-německé koprodukci režisér Václav Vorlíček. Šlo o první klasicky pojatou pohádku ze tří, které tvůrce populárních fantazijních snímků realizoval v sedmdesátých letech (následovaly snímky Jak se budí princezny /1977/ a Princ a Večernice /1978/). Zásluhu na kvalitách nestárnoucího snímku má i scenárista František Pavlíček, kterému ovšem komunistický režim zakázal působení v kultuře. V titulcích pohádky Princ Bajaja, již v roce 1971 realizoval Antonín Kachlík, se skryl pod jménem kolegyně Evy Košlerové, zatímco ve Třech oříšcích pro Popelku mu stejnou službu prokázala Bohumila Zelenková. Pavlíček ve scénáři citlivě propojil dvě pohádky Boženy Němcové – O Popelce a O třech sestrách. Současně opatřil původní typizované hrdiny složitějšími motivacemi a atraktivnějšími zálibami.

Vorlíčkova Popelka v bravurním podání Libuše Šafránkové je sice v honosném domě své macechy pohrdanou a chudou služkou, umí však jezdit na koni, střílet z kuše a lovit. Vedle emancipované hrdinky, jež umí přesvědčivě vystupovat i v mužských šatech, působí princ Pavla Trávníčka jako lehkomyslný mladíček, kterého spíš než ženitba a dvorské povinnosti zajímá zábava s kamarády. Cílevědomá kráska, která se vetře na královský ples, při němž si má vznešený mladík najít nevěstu, ovšem svému vyvolenému poskytne potřebnou lekci samostatnosti a dospělosti.

Lehce modernizovaná pohádka je mírně odkouzlená: nadpřirozené prvky zastupují jen hrdinčini zvířecí přátelé a titulní oříšky, ve kterých hrdinka najde šaty potřebné k získání prince. V česko-německém hereckém obsazení se vedle domácích herců (především Šafránkové, Trávníčka a energického Vladimíra Menšíka v roli čeledína Vincka) objevují i Rolf Hoppe jako král, Karin Leschová jako královna a Carola Braunbocková coby Popelčina nepřejícná nevlastní matka. Kultovní status si získala písnička Karla Svobody Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, již pro film nazpíval Karel Gott.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Léto s kovbojem

Léto s kovbojem

88 minut

Divácky nejoblíbenějším titulem ve filmografii režiséra Iva Nováka se stala prázdninová komedie Léto s kovbojem, kterou zkušený tvůrce natočil podle knižní předlohy a scénáře spisovatelky Jaromíry Kolárové (1919–2006) v roce 1976. Ta pracovala už na adaptaci své knihy Holky z porcelánu, kterou v roce 1974 režíroval Juraj Herz, s nímž se podruhé autorsky spojila díky životopisnému dramatu o komunistické novinářce Jožce Jabůrkové Zastihla mě noc (1985). V rámci trojice scenáristických počinů Kolárové má ovšem milostná romance mezi mladou psycholožkou Doubravkou a pasákem družstevních dojnic Honzou samozřejmě blíž k vyprávění o radostech a strastech zaměstnankyň jednoho skladu porcelánu. Scenáristce se povedlo skloubit požadavky barrandovské dramaturgie na angažovanou romanci s čistou žánrovou podívanou. Vznikla tak jedna z mála romantických komedií sedmdesátých let, které pozornost publika dodnes zajišťuje inteligentní nadsázka, pohodová letní atmosféra i přesné herecké obsazení.

Český venkov Kolárové a Novákovi neposloužil – tak jako později v komediích ve stylu Troškovy série Slunce, seno… – jako zdroj populistického humoru a postav bizarně rázovitých „vidláků“. Spíš než mladík Honza, degradovaný kvůli opileckému poklesku z traktoristy na pasáka krav, si ironický odstup vysloužili návštěvníci z města: upjatá, obrýlená Doubravka, její konzervativní rodina i nevyrovnaný, slabošský přítel Boba. Režisér Ivo Novák se lakonicky vyrovnává jak s normalizačním syndromem chatařství, tak s nutností představit socialistický venkov coby bezproblémovou idylku. Honzova čiperná bezprostřednost a pozitivnost pak působí jako hodnoty, které vracejí do oběhu normální, obyčejné vztahy. Novák navýšil kvality svého snímku tím, že rozvinul komediální potenciál dvojice Jaromír Hanzlík – Daniela Kolářová. V dalších rolích září Oldřich Vízner coby Boba, Slávka Budínová jako Honzova svérázná maminka a Marie Rosůlková s Danou Medřickou jako lehce trhlé babičky.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Marečku, podejte mi pero!

Marečku, podejte mi pero!

91 minut

Scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak v roce 1976 navázali na tradici středoškolských veseloher Martina Friče. Po komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) znovu dokázali, že jejich osobitý humor se znamenitě doplňuje s precizním, hravým přístupem režiséra Oldřicha Lipského. Podobně jako u Jáchyma jde i u komedie „Marečku, podejte mi pero!“ o civilní příběh ze současnosti, který důvtipně a kultivovaně naplňuje společenskou objednávku.

V rámci zvyšování kvalifikace dělnických profesí si totiž stárnoucí mistr v továrně na zemědělské stroje Jiří Kroupa musí dodělat průmyslovku. Neochotně tak po večerech usedá do stejné lavice, ve které přes den sedí jeho dospívající syn. Nechuť k učení, které stárnoucímu muži navíc dělá problémy, se podepisuje na Kroupově katastrofálním prospěchu. Aby šéfovské místo v modernizovaném provozu nezískal puntičkářský patolízal Hujer (Václav Lohniský), musí Kroupa starší napnout všechny síly.

Podstatu komediální zápletky nabité slovními i situačními gagy ovšem netvoří Kroupovy studijní problémy, ale samotná situace dospělých lidí, kteří se musejí potýkat s úskalími všednodenního školního provozu. Nesourodá skupinka spolužáků se rychle mění v typickou školní třídu, v níž vedle šprta Hujera vynikají infantilní koketa Týfová (Iva Janžurová), naivní snaživec Plha (Josef Kemr) či nerozluční provokatéři Tuček-Šlajs (Smoljak-Svěrák). Zdrojem humorných situací se stávají i potyčky „zabedněných“ přestárlých studentů s úskalími středoškolského učiva. Jeden z nejmilovanějších filmů Oldřicha Lipského nabízí divákům desítky vtipných „hlášek“, které zlidověly. Vynikajícímu hereckému obsazení dominují Jiří Sovák a jeho (tehdy sedmadvacetiletý) syn Jiří Schmitzer v rolích otce a syna Kroupových. Titulní Mareček ovšem neexistuje – jde o žáka, který žije už jen v paměti senilního profesora Hrbolka.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Na samotě u lesa

96 minut

Fenomén chalupářství byl v sedmdesátých letech spjatý s únikem normalizovaných obyvatel z veřejné sféry do soukromých „pelíšků“. Znamenitým způsobem se s ním vyrovnala tragikomedie, kterou napsali scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Vůdčí osobnosti pražského Divadla Járy Cimrmana i ve filmu – počínaje veselohrou Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a konče tragikomedií Nejistá sezóna (1987) – fungovaly jako osvědčený autorský tým. Ten rozvolnily až Smoljakovy režisérské ambice a Svěrákovo rozhodnutí rozjet coby scenárista i samostatné projekty. Mezi společné nestárnoucí snímky dvojice ovšem patří prázdninová komedie Na samotě u lesa. Na té oba scenáristé spolupracovali s režisérem Jiřím Menzelem (s nímž Svěráka spojilo už budovatelská drama Kdo hledá zlaté dno /1974/ a později i snímky Vesničko má, středisková /1985/ a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina /1993/).

Příběh pražské rodiny, která se rozhodne zakoupit venkovskou chalupu, sice inspirovaly vlastní zkušenosti autorů, současně však nabízí modelový příběh s jemným, humanistickým přesahem. Skutečnou předlohu měl i děda Komárek – venkovan, jehož chátrající usedlost se rodina Lavičkova rozhodne odkoupit. Stařík však prodej neustále odkládá, takže dychtiví Pražáci jsou nuceni s ním o víkendech a o dovolené soužít. Z konfrontace lidí z města a venkovského prostředí dokázali autoři vytěžit řadu vděčných komediálních situací. K citlivému přístupu Lavičkových, kteří si Komárka nakonec oblíbí, tvoří protiklad rodina Zvonova, jež zakoupený mlýn proměnila v kýčovitou usedlost.

Otce Lavičku si zahrál Zdeněk Svěrák a „mlynáře“ Zvona Ladislav Smoljak. Snímek však stojí a padá s hereckým výkonem představitele zemitého Komárka – Josefa Kemra, jemuž bylo ovšem v době natáčení jen čtyřiapadesát let. Lavičkova přítele, lékaře Oldu, si zahrál Jan Tříska, kterého však cenzoři z verze uváděné v předrevoluční televizi vystřihli.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak

Rok výroby: 1976

Hrají: Josef Kemr, Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Marie Hradilková, Martin Hradilek, Ladislav Smoljak, Naďa Urbánková, Jan Tříska a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Tři oříšky pro Popelku

85 minut

Jednou z vůbec nejpopulárnějších filmových pohádek je snímek, který v roce 1973 natočil v česko-německé koprodukci režisér Václav Vorlíček. Šlo o první klasicky pojatou pohádku ze tří, které tvůrce populárních fantazijních snímků realizoval v sedmdesátých letech (následovaly snímky Jak se budí princezny /1977/ a Princ a Večernice /1978/). Zásluhu na kvalitách nestárnoucího snímku má i scenárista František Pavlíček, kterému ovšem komunistický režim zakázal působení v kultuře. V titulcích pohádky Princ Bajaja, již v roce 1971 realizoval Antonín Kachlík, se skryl pod jménem kolegyně Evy Košlerové, zatímco ve Třech oříšcích pro Popelku mu stejnou službu prokázala Bohumila Zelenková. Pavlíček ve scénáři citlivě propojil dvě pohádky Boženy Němcové – O Popelce a O třech sestrách. Současně opatřil původní typizované hrdiny složitějšími motivacemi a atraktivnějšími zálibami.

Vorlíčkova Popelka v bravurním podání Libuše Šafránkové je sice v honosném domě své macechy pohrdanou a chudou služkou, umí však jezdit na koni, střílet z kuše a lovit. Vedle emancipované hrdinky, jež umí přesvědčivě vystupovat i v mužských šatech, působí princ Pavla Trávníčka jako lehkomyslný mladíček, kterého spíš než ženitba a dvorské povinnosti zajímá zábava s kamarády. Cílevědomá kráska, která se vetře na královský ples, při němž si má vznešený mladík najít nevěstu, ovšem svému vyvolenému poskytne potřebnou lekci samostatnosti a dospělosti.

Lehce modernizovaná pohádka je mírně odkouzlená: nadpřirozené prvky zastupují jen hrdinčini zvířecí přátelé a titulní oříšky, ve kterých hrdinka najde šaty potřebné k získání prince. V česko-německém hereckém obsazení se vedle domácích herců (především Šafránkové, Trávníčka a energického Vladimíra Menšíka v roli čeledína Vincka) objevují i Rolf Hoppe jako král, Karin Leschová jako královna a Carola Braunbocková coby Popelčina nepřejícná nevlastní matka. Kultovní status si získala písnička Karla Svobody Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, již pro film nazpíval Karel Gott.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Václav Vorlíček

Scénář: František Pavlíček (pod jménem Bohumily Zelenkové), Václav Vorlíček

Rok výroby: 1973

Hrají: Libuše Šafránková, Pavel Trávníček, Carola Braunbock, Rolf Hoppe, Karin Lesch, Dana Hlaváčová, Jan Libíček, Vítězslav Jandák, Vladimír Menšík a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Léto s kovbojem

88 minut

Divácky nejoblíbenějším titulem ve filmografii režiséra Iva Nováka se stala prázdninová komedie Léto s kovbojem, kterou zkušený tvůrce natočil podle knižní předlohy a scénáře spisovatelky Jaromíry Kolárové (1919–2006) v roce 1976. Ta pracovala už na adaptaci své knihy Holky z porcelánu, kterou v roce 1974 režíroval Juraj Herz, s nímž se podruhé autorsky spojila díky životopisnému dramatu o komunistické novinářce Jožce Jabůrkové Zastihla mě noc (1985). V rámci trojice scenáristických počinů Kolárové má ovšem milostná romance mezi mladou psycholožkou Doubravkou a pasákem družstevních dojnic Honzou samozřejmě blíž k vyprávění o radostech a strastech zaměstnankyň jednoho skladu porcelánu. Scenáristce se povedlo skloubit požadavky barrandovské dramaturgie na angažovanou romanci s čistou žánrovou podívanou. Vznikla tak jedna z mála romantických komedií sedmdesátých let, které pozornost publika dodnes zajišťuje inteligentní nadsázka, pohodová letní atmosféra i přesné herecké obsazení.

Český venkov Kolárové a Novákovi neposloužil – tak jako později v komediích ve stylu Troškovy série Slunce, seno… – jako zdroj populistického humoru a postav bizarně rázovitých „vidláků“. Spíš než mladík Honza, degradovaný kvůli opileckému poklesku z traktoristy na pasáka krav, si ironický odstup vysloužili návštěvníci z města: upjatá, obrýlená Doubravka, její konzervativní rodina i nevyrovnaný, slabošský přítel Boba. Režisér Ivo Novák se lakonicky vyrovnává jak s normalizačním syndromem chatařství, tak s nutností představit socialistický venkov coby bezproblémovou idylku. Honzova čiperná bezprostřednost a pozitivnost pak působí jako hodnoty, které vracejí do oběhu normální, obyčejné vztahy. Novák navýšil kvality svého snímku tím, že rozvinul komediální potenciál dvojice Jaromír Hanzlík – Daniela Kolářová. V dalších rolích září Oldřich Vízner coby Boba, Slávka Budínová jako Honzova svérázná maminka a Marie Rosůlková s Danou Medřickou jako lehce trhlé babičky.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ivo Novák

Scénář: Jaromíra Kolárová

Rok výroby: 1976

Hrají: Daniela Kolářová, Jaromír Hanzlík, Oldřich Vízner, Marie Rosůlková, Dana Medřická, Libuše Švormová, Bohuš Záhorský, Květa Fialová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Marečku, podejte mi pero!

91 minut

Scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak v roce 1976 navázali na tradici středoškolských veseloher Martina Friče. Po komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) znovu dokázali, že jejich osobitý humor se znamenitě doplňuje s precizním, hravým přístupem režiséra Oldřicha Lipského. Podobně jako u Jáchyma jde i u komedie „Marečku, podejte mi pero!“ o civilní příběh ze současnosti, který důvtipně a kultivovaně naplňuje společenskou objednávku.

V rámci zvyšování kvalifikace dělnických profesí si totiž stárnoucí mistr v továrně na zemědělské stroje Jiří Kroupa musí dodělat průmyslovku. Neochotně tak po večerech usedá do stejné lavice, ve které přes den sedí jeho dospívající syn. Nechuť k učení, které stárnoucímu muži navíc dělá problémy, se podepisuje na Kroupově katastrofálním prospěchu. Aby šéfovské místo v modernizovaném provozu nezískal puntičkářský patolízal Hujer (Václav Lohniský), musí Kroupa starší napnout všechny síly.

Podstatu komediální zápletky nabité slovními i situačními gagy ovšem netvoří Kroupovy studijní problémy, ale samotná situace dospělých lidí, kteří se musejí potýkat s úskalími všednodenního školního provozu. Nesourodá skupinka spolužáků se rychle mění v typickou školní třídu, v níž vedle šprta Hujera vynikají infantilní koketa Týfová (Iva Janžurová), naivní snaživec Plha (Josef Kemr) či nerozluční provokatéři Tuček-Šlajs (Smoljak-Svěrák). Zdrojem humorných situací se stávají i potyčky „zabedněných“ přestárlých studentů s úskalími středoškolského učiva. Jeden z nejmilovanějších filmů Oldřicha Lipského nabízí divákům desítky vtipných „hlášek“, které zlidověly. Vynikajícímu hereckému obsazení dominují Jiří Sovák a jeho (tehdy sedmadvacetiletý) syn Jiří Schmitzer v rolích otce a syna Kroupových. Titulní Mareček ovšem neexistuje – jde o žáka, který žije už jen v paměti senilního profesora Hrbolka.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Oldřich Lipský

Scénář: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák

Rok výroby: 1976

Hrají: Jiří Sovák, Míla Myslíková, Jiří Schmitzer, Václav Lohniský, Iva Janžurová, Josef Kemr, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, František Kovářík a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Drama

více >

Den pro mou lásku

Den pro mou lásku

88 minut

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně.

První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat.

Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Bílá tma

Bílá tma

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Čas sluhů

Čas sluhů

111 minut

Psychologické drama scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové patří k těm snímkům, které sice začaly vznikat ještě v minulém režimu, svým kritickým, svobodným duchem však signalizují nastupující společenské změny spojené s rokem 1989. Ambiciózní devětadvacetiletá autorka měla za sebou několik úspěšných studentských snímků realizovaných na pražské FAMU a v Čase sluhů dokázala zhodnotit svou dravou vypravěčskou energii i kritického ducha. Celovečerní debut Pavláskové je tak citově angažovanou výpovědí o morální devastaci, kterou v osobě hlavní hrdinky v době socialismu procházeli mnozí mladí lidé.

Protagonistka filmu, Dana, se stala prototypem bezohledné a cynické manipulátorky, která podřizuje všechny kolem sebe zvráceným představám o vlastních potřebách a kvalitách. Z ošklivé, uťápnuté medičky se Dana mění v elegantní monstrum, jehož rozpínavý vzestup k moci odstartují „kopačky“ od atraktivního milence. Dana ukradne spolužačce Lence přítele a v dalším životě tyje ze své schopnosti modelovat okolní svět ve vlastní prospěch. Přestože v případě „nedobrovolného“ manžela Milana hrdinka nakonec narazí, pokračuje ve finále v symbolickém, vítězném tažení světem.

Pavlásková sleduje svou nesympatickou hrdinku s mrazivou ironií, kriticky však zobrazuje i dvě extrémní polohy společnosti, projektované do oboru „pozitivního“ oboru – lékařství (které studuje a posléze úspěšně provozuje Danina obětavá kamarádka Lenka) – a „negativního“ zahraničního obchodu (jemuž se věnují manipulované mužské postavy – manžel Milan i bývalý milenec Mirek). V hereckém obsazení vsadila režisérka na Ivanu Chýlkovou, jíž zdatně sekundují Karel Roden (Milan) a Miroslav Etzler (Marek). „Generační“ obsazení doplňují Eva Holubová jako Danina ujařmená sousedka Bohunka a Jitka Asterová coby Lenka. Debutující kameraman F. A. Brabec dokázal „přehlídce stvůr“ Ireny Pavláskové vdechnout bohatý a živý rozměr. Film se dočkal volného pokračování Čas dluhů (1998).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ovoce stromů rajských jíme

Ovoce stromů rajských jíme

95 minut

Téma partnerské nevěry motivované „únavou materiálu“, zvědavostí a nudou patří ve vztahových tragikomediích Věry Chytilové k oblíbeným prvkům. V podobenství, volně navázaném na biblický příběh o Evě, Adamovi a hadovi-svůdci, se k němu autorka vrátila. Ovoce stromů rajských jíme (1969) je posledním snímkem, který režisérka realizovala ve „svobodných“ šedesátých letech. Vznikl v těsné tvůrčí spolupráci se scenáristkou a kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou. Nevšední podobu vizuálně opulentnímu vyprávění vtiskl i další klíčový spolupracovník Chytilové – kameraman Jaroslav Kučera. Stejná sestava spolupracovala už na režisérčině předchozím snímku Sedmikrásky (1966). V následujícím opusu ovšem trojice autorů ještě zdůraznila silnou stylizaci příběhu, oscilujícího mezi podobenstvím, detektivkou a komedií mravů.

Esej o pravdě, lži, přátelství a zradě se odehrává v přepychovém penzionu s velkou zahradou, izolovaném od všednodenní reality. Spolu s dalšími hosty tu tráví zahálčivý čas i manželský pár Eva a Josef. Znuděnou ženu zaujme tajemný svůdník Robert, zjistí však, že jde o sériového vraha žen. V ohrožení cynickým násilníkem dokáže Eva jednat a obhájí svůj život, po návratu k manželovi však pokračuje v konvenčním soužití.

Divácky náročná, živelně filosofující a formálně experimentující hříčka nabízí nejrůznější způsoby čtení. U jejího zrodu stála rovněž touha vyjádřit se oklikou k nastupující normalizaci Československa. Snímek byl uveden v soutěži na MFF v Cannes, ani zde se mu však nedostalo kvůli jeho zašifrování pochopení a podpory. Hudební struktura vyprávění je zvýrazněna hudbou Zdeňka Lišky, podporují ji i silně stylizované herecké výkony Jitky Novákové, Karla Nováka a Jana Schmida, které režisérka společně přivedla na plátno z libereckého Studia Ypsilon. K příběhu Adama a Evy se Věra Chytilová nepříliš úspěšně vrátila v komedii Vyhnání z ráje (2001).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Den pro mou lásku

88 minut

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně.

První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat.

Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Markéta Zinnerová

Rok výroby: 1976

Hrají: Marta Vančurová, Vlastimil Harapes, Sylva Kamenická, Jiřina Šejbalová, Dana Medřická, Eva Píchová, Lubomír Černík a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Bílá tma

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: František Čáp

Scénář: František Čáp, Leopold Lahola

Rok výroby: 1948

Hrají: Július Pántik, Mária Prechovská, Boris Andrejev, Nataša Tanská, Jozef Budský, L. H. Struna, Oľga Sýkorová, Július Bártfay a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Čas sluhů

111 minut

Psychologické drama scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové patří k těm snímkům, které sice začaly vznikat ještě v minulém režimu, svým kritickým, svobodným duchem však signalizují nastupující společenské změny spojené s rokem 1989. Ambiciózní devětadvacetiletá autorka měla za sebou několik úspěšných studentských snímků realizovaných na pražské FAMU a v Čase sluhů dokázala zhodnotit svou dravou vypravěčskou energii i kritického ducha. Celovečerní debut Pavláskové je tak citově angažovanou výpovědí o morální devastaci, kterou v osobě hlavní hrdinky v době socialismu procházeli mnozí mladí lidé.

Protagonistka filmu, Dana, se stala prototypem bezohledné a cynické manipulátorky, která podřizuje všechny kolem sebe zvráceným představám o vlastních potřebách a kvalitách. Z ošklivé, uťápnuté medičky se Dana mění v elegantní monstrum, jehož rozpínavý vzestup k moci odstartují „kopačky“ od atraktivního milence. Dana ukradne spolužačce Lence přítele a v dalším životě tyje ze své schopnosti modelovat okolní svět ve vlastní prospěch. Přestože v případě „nedobrovolného“ manžela Milana hrdinka nakonec narazí, pokračuje ve finále v symbolickém, vítězném tažení světem.

Pavlásková sleduje svou nesympatickou hrdinku s mrazivou ironií, kriticky však zobrazuje i dvě extrémní polohy společnosti, projektované do oboru „pozitivního“ oboru – lékařství (které studuje a posléze úspěšně provozuje Danina obětavá kamarádka Lenka) – a „negativního“ zahraničního obchodu (jemuž se věnují manipulované mužské postavy – manžel Milan i bývalý milenec Mirek). V hereckém obsazení vsadila režisérka na Ivanu Chýlkovou, jíž zdatně sekundují Karel Roden (Milan) a Miroslav Etzler (Marek). „Generační“ obsazení doplňují Eva Holubová jako Danina ujařmená sousedka Bohunka a Jitka Asterová coby Lenka. Debutující kameraman F. A. Brabec dokázal „přehlídce stvůr“ Ireny Pavláskové vdechnout bohatý a živý rozměr. Film se dočkal volného pokračování Čas dluhů (1998).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Irena Pavlásková

Scénář: Irena Pavlásková

Rok výroby: 1989

Hrají: Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Libor Žídek, Miroslav Etzler, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Petr Haničinec, Helga Čocková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Ovoce stromů rajských jíme

95 minut

Téma partnerské nevěry motivované „únavou materiálu“, zvědavostí a nudou patří ve vztahových tragikomediích Věry Chytilové k oblíbeným prvkům. V podobenství, volně navázaném na biblický příběh o Evě, Adamovi a hadovi-svůdci, se k němu autorka vrátila. Ovoce stromů rajských jíme (1969) je posledním snímkem, který režisérka realizovala ve „svobodných“ šedesátých letech. Vznikl v těsné tvůrčí spolupráci se scenáristkou a kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou. Nevšední podobu vizuálně opulentnímu vyprávění vtiskl i další klíčový spolupracovník Chytilové – kameraman Jaroslav Kučera. Stejná sestava spolupracovala už na režisérčině předchozím snímku Sedmikrásky (1966). V následujícím opusu ovšem trojice autorů ještě zdůraznila silnou stylizaci příběhu, oscilujícího mezi podobenstvím, detektivkou a komedií mravů.

Esej o pravdě, lži, přátelství a zradě se odehrává v přepychovém penzionu s velkou zahradou, izolovaném od všednodenní reality. Spolu s dalšími hosty tu tráví zahálčivý čas i manželský pár Eva a Josef. Znuděnou ženu zaujme tajemný svůdník Robert, zjistí však, že jde o sériového vraha žen. V ohrožení cynickým násilníkem dokáže Eva jednat a obhájí svůj život, po návratu k manželovi však pokračuje v konvenčním soužití.

Divácky náročná, živelně filosofující a formálně experimentující hříčka nabízí nejrůznější způsoby čtení. U jejího zrodu stála rovněž touha vyjádřit se oklikou k nastupující normalizaci Československa. Snímek byl uveden v soutěži na MFF v Cannes, ani zde se mu však nedostalo kvůli jeho zašifrování pochopení a podpory. Hudební struktura vyprávění je zvýrazněna hudbou Zdeňka Lišky, podporují ji i silně stylizované herecké výkony Jitky Novákové, Karla Nováka a Jana Schmida, které režisérka společně přivedla na plátno z libereckého Studia Ypsilon. K příběhu Adama a Evy se Věra Chytilová nepříliš úspěšně vrátila v komedii Vyhnání z ráje (2001).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Věra Chytilová

Scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová

Rok výroby: 1969

Hrají: Jitka Nováková, Karel Novák, Jan Schmid, Eva Gabrielová, Julius Albert, Blanka Hušková, Luděk Sobota, Jaromír Vomáčka a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Historické a válečné

více >

Adelheid

Adelheid

100 minut

V historickém dramatu odehrávajícím se těsně po válce v sudetském pohraničí se režisér František Vláčil poprvé vypravil do nedávné české historie. Ke svým mistrovským opusům Ďáblova past (1961), Markéta Lazarová (1967) a Údolí včel (1967) ovšem přidal další příběh, ve kterém se „velká“ historie dramaticky střetává s osudy jednotlivců.

Protagonistou vyprávění je bývalý poručík československé zahraniční armády Viktor Chotovický, který přijíždí do zapadlé vísky Černý potok jako národní správce konfiskovaného majetku. Ubytován je ve zdevastovaném sídle místního nacistického aktivisty Heidenmanna, který čeká ve vězení na smrt. Jako hospodyni dostane nemluvný muž přidělenu Heidenmannovu dceru, hrdou a zoufalou mladou ženu čekající spolu s ostatními Němci na odsun. Mezi dvěma osamělými, traumatizovanými bytostmi bez iluzí a budoucnosti – Viktorem a Adelheid – vzniká silné citové pouto, které však akceleruje nevyhnutelnou tragédii.

Se spisovatelem Vladimírem Körnerem se režisér František Vláčil setkal už při realizaci svého předchozího snímku – středověkého dramatu o síle a slabosti náboženského fanatismu Údolí včel. Spisovatelova novela inspirovala film, který svým silným, hořkým, pesimistickým vyzněním navazuje na návraty generace československé nové vlny k tématu druhé světové války. Podobně jako v jiných Vláčilových dílech, i v Adelheid (která je prvním barevným snímkem v jeho filmografii) hraje klíčovou roli vizuální stránka vyprávění. Na té se v úzké spolupráci s režisérem podílel kameraman František Uldrich, jenž už od Údolí včel patřil k Vláčilovým oblíbeným spolupracovníkům. Silné zázemí našel autor už tradičně v hereckém obsazení – hlavní mužské role se ujal Petr Čepek a postavě Adelheid vdechla zranitelnou neústupnost začínající Emma Černá. V postavě strážmistra Hejny podává jeden ze svých nejsoustředěnějších výkonů Formanův „profesionální neherec“ Jan Vostrčil.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Báječní muži s klikou

Báječní muži s klikou

85 minut

Film, který byl natočen k 80. výročí vzniku české kinematografie, vychází z osudů skutečných historických postav, skrytých ovšem za průhlednými novými jmény. Majitel prvního stálého pražského kina Viktor Ponrepo se v Báječných mužích s klikou jmenuje Vilém Pasparte, filmařský průkopník Jan Kříženecký se změnil v Jakuba Kolenatého a kabaretiér a první domácí filmový herec Josef Šváb-Malostranský v Járu Šlapeta. Reálné předobrazy v rozmarné komedii o počátcích filmu v českých zemích mají i další postavy, stejně jako snímky, které fiktivní hrdinové Báječných mužů natáčejí.

Režisér Jiří Menzel sice ve svém osmém filmu využívá znalostí archivních materiálů a historických skutečností, avšak se spoluscenáristou Oldřichem Vlčkem se nenechal příliš těsně svazovat realitou. Autoři tak nabízejí nejen zasvěcený a živý vhled do historie, ale i zábavnou podívanou pojatou jako nostalgické retro. Na chytlavé atmosféře mají významný podíl i kameraman Jaromír Šofr a hudební skladatel Jiří Šust. Menzel využívá hravou, poetizující vypravěčskou polohu, která mu poskytovala bezpečné a divácky atraktivní zázemí během celé složité normalizační éry. V radostném holdu nelehkému filmařskému řemeslu autor hlavní roli svěřil Rudolfu Hrušínskému, který se stal jeho citlivým spolupracovníkem už v nostalgické tragikomedii Rozmarné léto (1967). Zatímco roli rtuťovitého komika Šlapeta ztvárnil Vladimír Menšík, part prvního českého režiséra si Menzel symbolicky rezervoval pro sebe. Spoluautor scénáře Oldřich Vlček se v nestárnoucím filmu objevuje v menší roli Berouska.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Démanty noci

Démanty noci

68 minut

Démanty noci, celovečerní debut režiséra Jana Němce, jsou dramatem na hranici života a smrti. Útěk dvou židovských mladíků z transportu smrti naturalisticky zachycuje stavy únavy, úzkosti, hladu a ohrožení. Obrazy úniku psychicky i fyzicky vyčerpaných mužů jsou prokládány asociativními retrospektivami, sny a halucinacemi, které zpřítomňují subjektivní vnímání obou protagonistů. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny.

Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry tehdy osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů 60. let. V Démantech noci je téma holokaustu nahlédnuto intenzivně subjektivním pohledem. Režisér vytvořil řadu verzí filmu, než nalezl adekvátní audiovizuální tvar vypovídající o extrémním prožitku existence. Styl tohoto technicky i narativně provokativního díla sám Němec charakterizoval jako „snový realismus“, čemuž odpovídá nejen vizuální kompozice, ale i minimum dialogů a ticho jako dramatvorný prvek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Kladivo na čarodějnice

Kladivo na čarodějnice

103 minut

Středověké soudní procesy s čarodějnicemi posloužily v roce 1963 jako námět knihy Václava Kaplického, podle které napsali Otakar Vávra a Ester Krumbachová scénář stejnojmenného, vynikajícího historického dramatu Kladivo na čarodějnice (1969). Renomovaný režisér a multitalentovaná kostýmní výtvarnice se však inspirovali i dochovanými soudními zápisy z čarodějnických procesů z let 1678–1695. Název si kniha i film vypůjčily od středověkého manuálu k potírání čarodějnictví Malleus maleficium (1486).

Děj filmu se sice soustřeďuje na osudy osob skutečně obžalovaných v čarodějnických procesech, současně však vědomě reflektuje politické procesy z padesátých let s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, jejichž podrobnosti začaly vycházet v šedesátých letech najevo. Temným protagonistou vyprávění je Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612–1698), císařský laický inkvizitor, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku a má na svědomí přes sto upálených osob, včetně šumperského děkana Kryštofa Lautnera a jeho mladé hospodyně Zuzany (Soňa Valentová). O náboženství nešlo: inkvizitor se s místní šlechtou podělil o většinu majetku upálených.

Vávrův Boblig v podání Vladimíra Šmerala je sadistický fanatik, který prostřednictvím mučení a zastrašování donutí k doznání desítky nevinných lidí. Inkvizitorovým protikladem je humanista Lautner (Elo Romančík), prototyp moderního intelektuála, který se navzdory svému morálnímu přesvědčení nevyhnutelně stává obětí absurdního násilí a nenávisti.

Osmapadesátiletý Otakar Vávra v reakci na dobové politické uvolnění realizoval nadčasové, expresivní dílo, jež patří v jeho filmografii k nejlepším. Kladivo na čarodějnice, které se díky pronikavé analýze totalitní moci samozřejmě netěšilo u normalizátorů velké oblibě, uzavírá v režisérově filmografii zajímavé, svobodné období šedesátých let.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Adelheid

100 minut

V historickém dramatu odehrávajícím se těsně po válce v sudetském pohraničí se režisér František Vláčil poprvé vypravil do nedávné české historie. Ke svým mistrovským opusům Ďáblova past (1961), Markéta Lazarová (1967) a Údolí včel (1967) ovšem přidal další příběh, ve kterém se „velká“ historie dramaticky střetává s osudy jednotlivců.

Protagonistou vyprávění je bývalý poručík československé zahraniční armády Viktor Chotovický, který přijíždí do zapadlé vísky Černý potok jako národní správce konfiskovaného majetku. Ubytován je ve zdevastovaném sídle místního nacistického aktivisty Heidenmanna, který čeká ve vězení na smrt. Jako hospodyni dostane nemluvný muž přidělenu Heidenmannovu dceru, hrdou a zoufalou mladou ženu čekající spolu s ostatními Němci na odsun. Mezi dvěma osamělými, traumatizovanými bytostmi bez iluzí a budoucnosti – Viktorem a Adelheid – vzniká silné citové pouto, které však akceleruje nevyhnutelnou tragédii.

Se spisovatelem Vladimírem Körnerem se režisér František Vláčil setkal už při realizaci svého předchozího snímku – středověkého dramatu o síle a slabosti náboženského fanatismu Údolí včel. Spisovatelova novela inspirovala film, který svým silným, hořkým, pesimistickým vyzněním navazuje na návraty generace československé nové vlny k tématu druhé světové války. Podobně jako v jiných Vláčilových dílech, i v Adelheid (která je prvním barevným snímkem v jeho filmografii) hraje klíčovou roli vizuální stránka vyprávění. Na té se v úzké spolupráci s režisérem podílel kameraman František Uldrich, jenž už od Údolí včel patřil k Vláčilovým oblíbeným spolupracovníkům. Silné zázemí našel autor už tradičně v hereckém obsazení – hlavní mužské role se ujal Petr Čepek a postavě Adelheid vdechla zranitelnou neústupnost začínající Emma Černá. V postavě strážmistra Hejny podává jeden ze svých nejsoustředěnějších výkonů Formanův „profesionální neherec“ Jan Vostrčil.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: František Vláčil

Scénař: Vladimír Körner, František Vláčil

Rok výroby: 1969

Hrají: Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Báječní muži s klikou

85 minut

Film, který byl natočen k 80. výročí vzniku české kinematografie, vychází z osudů skutečných historických postav, skrytých ovšem za průhlednými novými jmény. Majitel prvního stálého pražského kina Viktor Ponrepo se v Báječných mužích s klikou jmenuje Vilém Pasparte, filmařský průkopník Jan Kříženecký se změnil v Jakuba Kolenatého a kabaretiér a první domácí filmový herec Josef Šváb-Malostranský v Járu Šlapeta. Reálné předobrazy v rozmarné komedii o počátcích filmu v českých zemích mají i další postavy, stejně jako snímky, které fiktivní hrdinové Báječných mužů natáčejí.

Režisér Jiří Menzel sice ve svém osmém filmu využívá znalostí archivních materiálů a historických skutečností, avšak se spoluscenáristou Oldřichem Vlčkem se nenechal příliš těsně svazovat realitou. Autoři tak nabízejí nejen zasvěcený a živý vhled do historie, ale i zábavnou podívanou pojatou jako nostalgické retro. Na chytlavé atmosféře mají významný podíl i kameraman Jaromír Šofr a hudební skladatel Jiří Šust. Menzel využívá hravou, poetizující vypravěčskou polohu, která mu poskytovala bezpečné a divácky atraktivní zázemí během celé složité normalizační éry. V radostném holdu nelehkému filmařskému řemeslu autor hlavní roli svěřil Rudolfu Hrušínskému, který se stal jeho citlivým spolupracovníkem už v nostalgické tragikomedii Rozmarné léto (1967). Zatímco roli rtuťovitého komika Šlapeta ztvárnil Vladimír Menšík, part prvního českého režiséra si Menzel symbolicky rezervoval pro sebe. Spoluautor scénáře Oldřich Vlček se v nestárnoucím filmu objevuje v menší roli Berouska.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Oldřich Vlček, Jiří Menzel

Rok výroby: 1978

Hrají: Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Jiří Menzel, Vlasta Fabianová, Blažena Holišová, Hana Burešová, Jaromíra Mílová, Josef Kemr a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Démanty noci

68 minut

Démanty noci, celovečerní debut režiséra Jana Němce, jsou dramatem na hranici života a smrti. Útěk dvou židovských mladíků z transportu smrti naturalisticky zachycuje stavy únavy, úzkosti, hladu a ohrožení. Obrazy úniku psychicky i fyzicky vyčerpaných mužů jsou prokládány asociativními retrospektivami, sny a halucinacemi, které zpřítomňují subjektivní vnímání obou protagonistů. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny.

Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry tehdy osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů 60. let. V Démantech noci je téma holokaustu nahlédnuto intenzivně subjektivním pohledem. Režisér vytvořil řadu verzí filmu, než nalezl adekvátní audiovizuální tvar vypovídající o extrémním prožitku existence. Styl tohoto technicky i narativně provokativního díla sám Němec charakterizoval jako „snový realismus“, čemuž odpovídá nejen vizuální kompozice, ale i minimum dialogů a ticho jako dramatvorný prvek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jan Němec

Scénář: Arnošt Lustig, Jan Němec

Rok výroby: 1963

Hrají: Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová, Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kladivo na čarodějnice

103 minut

Středověké soudní procesy s čarodějnicemi posloužily v roce 1963 jako námět knihy Václava Kaplického, podle které napsali Otakar Vávra a Ester Krumbachová scénář stejnojmenného, vynikajícího historického dramatu Kladivo na čarodějnice (1969). Renomovaný režisér a multitalentovaná kostýmní výtvarnice se však inspirovali i dochovanými soudními zápisy z čarodějnických procesů z let 1678–1695. Název si kniha i film vypůjčily od středověkého manuálu k potírání čarodějnictví Malleus maleficium (1486).

Děj filmu se sice soustřeďuje na osudy osob skutečně obžalovaných v čarodějnických procesech, současně však vědomě reflektuje politické procesy z padesátých let s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, jejichž podrobnosti začaly vycházet v šedesátých letech najevo. Temným protagonistou vyprávění je Jindřich František Boblig z Edelstadtu (1612–1698), císařský laický inkvizitor, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku a má na svědomí přes sto upálených osob, včetně šumperského děkana Kryštofa Lautnera a jeho mladé hospodyně Zuzany (Soňa Valentová). O náboženství nešlo: inkvizitor se s místní šlechtou podělil o většinu majetku upálených.

Vávrův Boblig v podání Vladimíra Šmerala je sadistický fanatik, který prostřednictvím mučení a zastrašování donutí k doznání desítky nevinných lidí. Inkvizitorovým protikladem je humanista Lautner (Elo Romančík), prototyp moderního intelektuála, který se navzdory svému morálnímu přesvědčení nevyhnutelně stává obětí absurdního násilí a nenávisti.

Osmapadesátiletý Otakar Vávra v reakci na dobové politické uvolnění realizoval nadčasové, expresivní dílo, jež patří v jeho filmografii k nejlepším. Kladivo na čarodějnice, které se díky pronikavé analýze totalitní moci samozřejmě netěšilo u normalizátorů velké oblibě, uzavírá v režisérově filmografii zajímavé, svobodné období šedesátých let.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Otakar Vávra

Scénář: Otakar Vávra, Ester Krumbachová

Rok výroby: 1969

Hrají: Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Lola Skrbková, Jiřina Štěpničková, Marie Nademlejnská, Miriam Kantorková, Lubor Tokoš a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Komedie

více >

Vesničko má středisková

Vesničko má středisková

99 minut

Režisér Jiří Menzel a scenárista Zdeněk Svěrák se spolu podíleli na filmech Kdo hledá zlaté dno (1974), Na samotě u lesa (1976) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993). Vrcholem jejich společné filmografie však zůstává tragikomedie z roku 1985, která se dostala do užších nominací na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (tuto Cenu Akademie získal v roce 1997 Kolja, kterého realizoval podle scénáře Zdeňka Svěráka jeho syn Jan). U zrodu jednoho z divácky nejpopulárnějších titulů osmdesátých let stála náhoda: námět k venkovské komedii Na samotě u lesa barrandovská účtárna scenáristovi omylem proplatila dvakrát. Svěrák vyhověl návrhu napsat do druhého dne několikastránkový námět. Místo dohodnutého zamítnutí, které by srovnalo proplacenou částku, se však o projekt začal zajímat Jiří Menzel. Trvalo však řadu let, než došlo k napsání scénáře a jeho realizaci. V polovině osmdesátých let se navíc Svěrák s Menzelem mohli vyjadřovat k socialistické realitě mnohem otevřeněji.

Vyprávění se odehrává ve střediskové vesnici Křečovice. Jeho protagonisty jsou především řidič družstevního náklaďáku Pávek a jeho chráněnec, mentálně zaostalý mladík Otík Rákosník. Pávka rozčilují přehmaty mlčenlivého mládence a po žních se ho chce zbavit. Zjistí ovšem, že nešťastný Otík byl přeložen do Prahy jen proto, že náměstek si chtěl ulehčit prodej jeho malebné chalupy. Řidič pochopí, že mladík patří domů, do vesnice, kde ho mají navzdory všem malérům všichni rádi.

Kolem motivu sympatického „vesnického idiota“ autoři vystavěli epizodické vyprávění plné chytlavě rázovitých figurek. Patří mezi ně především svérázný doktor Skružný (Rudolf Hrušínský), který se rád kochá poezií české krajiny, nebo pruďas Turek (Petr Čepek), jenž právem žárlí na svou půvabnou ženu Janu (Libuše Šafránková). Zatímco Pávka brilantně ztvárnil Marián Labuda, roli Otíka svěřil Jiří Menzel maďarskému herci Jánosi Bánovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Světáci

Světáci

98 minut

Jedna z nejoblíbenějších komedií šedesátých let je příběhem trojice ženatých venkovských fasádníků, kteří se rozhodnou proniknout do tajů nočního života metropole. Po špatné zkušeností v luxusním Diplomat Grillu se rozhodnou, že musejí být k nerozeznání od pražských lvů salónů. Skopec, Petrtýl a Prouza si proto pořídí příslušné večerní obleky a dokonce absolvují lekce společenské výchovy a tance u emeritního profesora Dvorského. Když zedníci převlečení za gentlemany konečně okouzlí tři elegantní krásky, netuší, že ty si – podobně jako oni – na lidi velkého světa jen hrají.

Jedna z nejlepších domácích komedií své doby je výsledkem spolupráce režiséra Zdeňka Podskalského a scenáristy Vratislava Blažka (Tři přání /1958/, Starci na chmelu /1964/, Dáma na kolejích /1966/ ad.). Na filmu se ovšem tvůrčím způsobem podílel i jeden z hlavních představitelů – herec Jiří Sovák. I v Podskalského filmografii, která je v šedesátých a sedmdesátých letech plná kvalitních, zábavných snímků, představují Světáci jeden z vrcholů díky jednoduché a promyšlené práci s vtipnými dialogy. Klasická proměna obyčejného hrdiny v elegána z vyšší společnosti je ve Světácích samozřejmě pouze povrchní, což je zdrojem řady komických situací a dialogů. Podíl na zajímavosti zdánlivě oddechového komentáře k úpadku mravů v socialistické společnosti má i herecké obsazení. V něm se blýskla v roli bývalého učitele společenského chování, nyní knihovníka, i noblesní prvorepubliková hvězda Oldřich Nový. Pro role fasádníků nalezl Zdeněk Podskalský vedle Sováka (Skopec) znamenité představitele ve Vlastimilu Brodském (Prouza) a Janu Libíčkovi (Petrtýl). Ženské protějšky ústřední trojice ve filmu ztvárnily Jiřina Jirásková, Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová, s níž Zdeněk Podskalský spolupracoval i na filmech Bílá paní (1965) a Ženu ani květinou neuhodíš (1966).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Kulový blesk

Kulový blesk

83 minut

V komedii o mnohonásobné směně bytů scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak znovu projevili vzácnou schopnost přetavit normalizační realitu v nápaditou a inteligentní diváckou podívanou. Neutěšená dobová bytová situace inspirovala „největší akci v dějinách stěhování“ – bytovou dvanáctisměnu. Tu organizuje energický právník Radosta, kterému se ovšem do cesty stavějí nejrůznější překážky. Akci nazvanou Kulový blesk komplikuje váhání vychytralé babičky Jechové, svatba postarších snoubenců Fliegera a Opatrné i opilost psychologa Knotka. Olbřímí akci, která vyžaduje dokonalou koordinaci, nakonec ohrožuje i zdánlivá smrt operního pěvce Bílka, která ustaraného Radostu dožene k ďábelské improvizaci za hranicí zákona.

Za fasádou bláznivé komedie, jež si získala kultovní statut, prosvítá výpověď o Československu konce sedmdesátých let. Počínaje vynálezcem Severínem přes psychologa Knotka k právníkovi Radostovi jde ve filmu o hrdiny, kteří se nemohou realizovat normálním způsobem a zmarňují svůj kreativní potenciál v nicotnostech. Hravou marnost nesvobodné existence pak symbolizuje Severínův „vláček z Vizovic“. Komedie plná situačních gagů i nezapomenutelných „hlášek“ nepostrádá jímavé momenty typické pro práci Zdeňka Svěráka, který si ve filmu zahrál lékaře Ječného. Ladislav Smoljak, jenž ztvárnil vynálezce Severína, se poprvé představuje také jako filmový režisér. Pomocnou ruku debutantovi podal zkušený Zdeněk Podskalský, který o dva roky později režíroval i další úspěšný snímek renomované scenáristické dvojice – hudební komedii Trhák. Mezi nesporné kvality nestárnoucího filmu patří herecké obsazení, kterému s gustem dominuje Rudolf Hrušínský v roli Radosty. Vedle dalších zkušených herců (Josef Abrhám, Daniela Kolářová, Zita Kabátová) se ve filmu v menších rolích objevují i kolegové obou scenáristů z divadla Járy Cimrmana.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Co je vám, doktore?

Co je vám, doktore?

81 minut

V polovině osmdesátých let využil režisér Vít Olmer hereckého charismatu Zdeňka Svěráka v dvojici zajímavých tragikomedií. Po snímku Co je vám, doktore? (1984) společně realizovali ještě film Jako jed (1985), na němž se ovšem Svěrák už nepodílel jako scenárista. První ze jmenovaných titulů ovšem spojuje kvality, kterými si Zdeněk Svěrák dokázal zajistit pozici jednoho z nejzajímavějších autorů současnosti.

Svěrák si v tragikomedii Co je vám, doktore? napsal na tělo hlavního protagonistu – idealistického, skromného muže, který si nespokojenost s realitou navenek kompenzuje humorným nadhledem. Problémy čtyřicetiletého zubaře Burdy se ovšem prohlubují a doženou ho ke vzpouře proti dosavadnímu způsobu života. Touha po prostém životě v přírodě zavede technofobního hrdinu z velkoměsta do hor, do společnosti nové, mladší ženy, která se k němu svými názory hodí lépe než jeho dosavadní manželka Blanka. Idealistický útěk na „čistý“ venkov ovšem končí realisticky – návratem zpět do města. Hrdina však nachází – stejně jako většina svěrákovských postav – novou naději v narození potomka. Motiv „cesty z města“ rezonuje v české kinematografii nejsilněji v autorském díle režiséra Tomáše Vorla, ovšem Olmerův snímek už předznamenává řadu prvků příznačných pro daný tematický okruh.

Nadčasové pojetí z filmu Co je vám, doktore? vytěžuje mnohem víc než jen dobovou ekologickou agitku realizovanou v souladu s prioritami socialistického státu. Zubař Burda je svěrákovským prototypem nevýbojného, obyčejného člověka, který se své nesmělé snění pokouší proměnit ve skutečnost. Společnost, soustředěná na hmotné požitky, však jeho introvertnímu naladění nepřeje v žádné době. Film Co je vám, doktore? tak i po letech představuje pronikavý, a přesto laskavý vhled do nitra české povahy. Zdeňku Svěrákovi v rolích „Burdových žen“ zdařile sekundují Iva Hüttnerová (Blanka) a Ivona Krajčovičová (Tereza).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Vesničko má středisková

99 minut

Režisér Jiří Menzel a scenárista Zdeněk Svěrák se spolu podíleli na filmech Kdo hledá zlaté dno (1974), Na samotě u lesa (1976) a Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993). Vrcholem jejich společné filmografie však zůstává tragikomedie z roku 1985, která se dostala do užších nominací na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (tuto Cenu Akademie získal v roce 1997 Kolja, kterého realizoval podle scénáře Zdeňka Svěráka jeho syn Jan). U zrodu jednoho z divácky nejpopulárnějších titulů osmdesátých let stála náhoda: námět k venkovské komedii Na samotě u lesa barrandovská účtárna scenáristovi omylem proplatila dvakrát. Svěrák vyhověl návrhu napsat do druhého dne několikastránkový námět. Místo dohodnutého zamítnutí, které by srovnalo proplacenou částku, se však o projekt začal zajímat Jiří Menzel. Trvalo však řadu let, než došlo k napsání scénáře a jeho realizaci. V polovině osmdesátých let se navíc Svěrák s Menzelem mohli vyjadřovat k socialistické realitě mnohem otevřeněji.

Vyprávění se odehrává ve střediskové vesnici Křečovice. Jeho protagonisty jsou především řidič družstevního náklaďáku Pávek a jeho chráněnec, mentálně zaostalý mladík Otík Rákosník. Pávka rozčilují přehmaty mlčenlivého mládence a po žních se ho chce zbavit. Zjistí ovšem, že nešťastný Otík byl přeložen do Prahy jen proto, že náměstek si chtěl ulehčit prodej jeho malebné chalupy. Řidič pochopí, že mladík patří domů, do vesnice, kde ho mají navzdory všem malérům všichni rádi.

Kolem motivu sympatického „vesnického idiota“ autoři vystavěli epizodické vyprávění plné chytlavě rázovitých figurek. Patří mezi ně především svérázný doktor Skružný (Rudolf Hrušínský), který se rád kochá poezií české krajiny, nebo pruďas Turek (Petr Čepek), jenž právem žárlí na svou půvabnou ženu Janu (Libuše Šafránková). Zatímco Pávka brilantně ztvárnil Marián Labuda, roli Otíka svěřil Jiří Menzel maďarskému herci Jánosi Bánovi.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Zdeněk Svěrák

Rok výroby: 1985

Hrají: János Bán, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský, Rudolf Hrušínský ml., Rudolf Hrušínský nejml., Petr Čepek, Libuše Šafránková, Jan Hartl a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Světáci

98 minut

Jedna z nejoblíbenějších komedií šedesátých let je příběhem trojice ženatých venkovských fasádníků, kteří se rozhodnou proniknout do tajů nočního života metropole. Po špatné zkušeností v luxusním Diplomat Grillu se rozhodnou, že musejí být k nerozeznání od pražských lvů salónů. Skopec, Petrtýl a Prouza si proto pořídí příslušné večerní obleky a dokonce absolvují lekce společenské výchovy a tance u emeritního profesora Dvorského. Když zedníci převlečení za gentlemany konečně okouzlí tři elegantní krásky, netuší, že ty si – podobně jako oni – na lidi velkého světa jen hrají.

Jedna z nejlepších domácích komedií své doby je výsledkem spolupráce režiséra Zdeňka Podskalského a scenáristy Vratislava Blažka (Tři přání /1958/, Starci na chmelu /1964/, Dáma na kolejích /1966/ ad.). Na filmu se ovšem tvůrčím způsobem podílel i jeden z hlavních představitelů – herec Jiří Sovák. I v Podskalského filmografii, která je v šedesátých a sedmdesátých letech plná kvalitních, zábavných snímků, představují Světáci jeden z vrcholů díky jednoduché a promyšlené práci s vtipnými dialogy. Klasická proměna obyčejného hrdiny v elegána z vyšší společnosti je ve Světácích samozřejmě pouze povrchní, což je zdrojem řady komických situací a dialogů. Podíl na zajímavosti zdánlivě oddechového komentáře k úpadku mravů v socialistické společnosti má i herecké obsazení. V něm se blýskla v roli bývalého učitele společenského chování, nyní knihovníka, i noblesní prvorepubliková hvězda Oldřich Nový. Pro role fasádníků nalezl Zdeněk Podskalský vedle Sováka (Skopec) znamenité představitele ve Vlastimilu Brodském (Prouza) a Janu Libíčkovi (Petrtýl). Ženské protějšky ústřední trojice ve filmu ztvárnily Jiřina Jirásková, Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová, s níž Zdeněk Podskalský spolupracoval i na filmech Bílá paní (1965) a Ženu ani květinou neuhodíš (1966).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Zdeněk Podskalský

Scénář: Vratislav Blažek

Rok výroby: 1969

Hrají: Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Iva Janžurová, Jiřina Šejbalová, Oldřich Nový, Ilja Prachař a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kulový blesk

83 minut

V komedii o mnohonásobné směně bytů scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak znovu projevili vzácnou schopnost přetavit normalizační realitu v nápaditou a inteligentní diváckou podívanou. Neutěšená dobová bytová situace inspirovala „největší akci v dějinách stěhování“ – bytovou dvanáctisměnu. Tu organizuje energický právník Radosta, kterému se ovšem do cesty stavějí nejrůznější překážky. Akci nazvanou Kulový blesk komplikuje váhání vychytralé babičky Jechové, svatba postarších snoubenců Fliegera a Opatrné i opilost psychologa Knotka. Olbřímí akci, která vyžaduje dokonalou koordinaci, nakonec ohrožuje i zdánlivá smrt operního pěvce Bílka, která ustaraného Radostu dožene k ďábelské improvizaci za hranicí zákona.

Za fasádou bláznivé komedie, jež si získala kultovní statut, prosvítá výpověď o Československu konce sedmdesátých let. Počínaje vynálezcem Severínem přes psychologa Knotka k právníkovi Radostovi jde ve filmu o hrdiny, kteří se nemohou realizovat normálním způsobem a zmarňují svůj kreativní potenciál v nicotnostech. Hravou marnost nesvobodné existence pak symbolizuje Severínův „vláček z Vizovic“. Komedie plná situačních gagů i nezapomenutelných „hlášek“ nepostrádá jímavé momenty typické pro práci Zdeňka Svěráka, který si ve filmu zahrál lékaře Ječného. Ladislav Smoljak, jenž ztvárnil vynálezce Severína, se poprvé představuje také jako filmový režisér. Pomocnou ruku debutantovi podal zkušený Zdeněk Podskalský, který o dva roky později režíroval i další úspěšný snímek renomované scenáristické dvojice – hudební komedii Trhák. Mezi nesporné kvality nestárnoucího filmu patří herecké obsazení, kterému s gustem dominuje Rudolf Hrušínský v roli Radosty. Vedle dalších zkušených herců (Josef Abrhám, Daniela Kolářová, Zita Kabátová) se ve filmu v menších rolích objevují i kolegové obou scenáristů z divadla Járy Cimrmana.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ladislav Smoljak, Zdeněk Podskalský

Scénář: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Zdeněk Podskalský

Rok výroby: 1978

Hrají: Rudolf Hrušínský, Karel Kalaš, Josef Abrhám, Daniela Kolářová, Bedřich Prokoš, Zita Kabátová, Milada Ježková, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Co je vám, doktore?

81 minut

V polovině osmdesátých let využil režisér Vít Olmer hereckého charismatu Zdeňka Svěráka v dvojici zajímavých tragikomedií. Po snímku Co je vám, doktore? (1984) společně realizovali ještě film Jako jed (1985), na němž se ovšem Svěrák už nepodílel jako scenárista. První ze jmenovaných titulů ovšem spojuje kvality, kterými si Zdeněk Svěrák dokázal zajistit pozici jednoho z nejzajímavějších autorů současnosti.

Svěrák si v tragikomedii Co je vám, doktore? napsal na tělo hlavního protagonistu – idealistického, skromného muže, který si nespokojenost s realitou navenek kompenzuje humorným nadhledem. Problémy čtyřicetiletého zubaře Burdy se ovšem prohlubují a doženou ho ke vzpouře proti dosavadnímu způsobu života. Touha po prostém životě v přírodě zavede technofobního hrdinu z velkoměsta do hor, do společnosti nové, mladší ženy, která se k němu svými názory hodí lépe než jeho dosavadní manželka Blanka. Idealistický útěk na „čistý“ venkov ovšem končí realisticky – návratem zpět do města. Hrdina však nachází – stejně jako většina svěrákovských postav – novou naději v narození potomka. Motiv „cesty z města“ rezonuje v české kinematografii nejsilněji v autorském díle režiséra Tomáše Vorla, ovšem Olmerův snímek už předznamenává řadu prvků příznačných pro daný tematický okruh.

Nadčasové pojetí z filmu Co je vám, doktore? vytěžuje mnohem víc než jen dobovou ekologickou agitku realizovanou v souladu s prioritami socialistického státu. Zubař Burda je svěrákovským prototypem nevýbojného, obyčejného člověka, který se své nesmělé snění pokouší proměnit ve skutečnost. Společnost, soustředěná na hmotné požitky, však jeho introvertnímu naladění nepřeje v žádné době. Film Co je vám, doktore? tak i po letech představuje pronikavý, a přesto laskavý vhled do nitra české povahy. Zdeňku Svěrákovi v rolích „Burdových žen“ zdařile sekundují Iva Hüttnerová (Blanka) a Ivona Krajčovičová (Tereza).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Vít Olmer

Scénář: Antonín Máša, Zdeněk Svěrák, Vít Olmer

Rok výroby: 1984

Hrají: Zdeněk Svěrák, Ivona Krajčovičová, Iva Hüttnerová, Ondřej Pavelka, Karel Brožek, Eva Asterová, Arnoštka Červená, Eva Holubová, Bronislav Poloczek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Knižní adaptace

více >

Postřižiny

Postřižiny

94 minut

Po povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně (1965), oscarových Ostře sledovaných vlacích (1966) a trezorových Skřiváncích na niti (1969) se režisér Jiří Menzel v roce 1980 znovu vrátil ke osobitému světu Bohumila Hrabala. Novela z roku 1961, na jejímž přepisu do podoby filmového scénáře se vedle Menzela podílel i sám spisovatel, nabízí nostalgickou vzpomínku na prvorepublikovou idylku nesenou na křídlech autobiografického rozjímání.

Rozmarný příběh vypráví o krásné paní Maryšce a jejím manželovi Francinovi, mladém pivovarském správci, jehož osudy inspirovala osobnost Hrabalova nevlastního otce. Maryška je navenek křehkou blondýnkou, která miluje pivo, maso i svého akurátního muže, jemuž dělá těžkou hlavu svými rozmarnými nápady. Svědomitý Francin se neustále trápí svými správcovskými povinnostmi, jeho post je však ohrožen, neboť členové správní rady s nelibostí pozorují jeho nedůslednost vůči milované manželce. Když přijede na návštěvu Francinův hlučný a nezdolně potrhlý bratr Pepin, začne s ním totiž Maryška realizovat nejrůznější, bláznivě poetické nápady. Vše se však dá do pořádku, když Francin vůči manželce konečně uplatní svou autoritu. Šťastný konec vyprávění korunuje početí budoucího spisovatele.

Ve svém devátém celovečerním projektu Menzel předvedl, že je líbivě ideálním adaptátorem hrabalovských próz. Jak dokázal i v dalších filmech inspirovaných spisovatelovým dílem – snímcích Slavnosti sněženek (1983) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006) –, jeho doménou je tragikomická drobnokresba, harmonizující pomocí hravé, poetické nadsázky všechny drsné prvky předlohy. Důležitý podíl na divácké příjemnosti Postřižin má i kameraman Jaromír Šofr, který patří k režisérovým oblíbeným spolupracovníkům. Světlé, pastelové obrazy tvoří základ podmanivé retroatmosféry, v níž se znamenitě vyjímají postavy láskyplně vytvořené Magdou Vášáryovou (Maryška), Jiřím Schmitzerem (Francin) a Jaromírem Hanzlíkem (Pepin).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol

96 minut

Jedním z nejvýraznějších titulů ve filmografii režiséra Juraje Herze se stala adaptace stejnojmenné novely Ladislava Fukse z roku 1967. Temně absurdní příběh patří k těm spisovatelovým dílům, která v šedesátých letech reflektovala téma židovství a obecněji odcizení v násilnické realitě na bázi psychologické grotesky (Pan Theodor Mundstock, Variace pro temnou strunu, Myši Natálie Mooshabrové).

Hlavní postavou vyprávění je zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl, jenž miluje svou práci i svou rodinu – dokonce natolik, že mu obojí splyne a rozhodne se manželku a obě děti láskyplně a profesionálně zlikvidovat. Kopfrkinglova tchyně je totiž neárijského původu a „ubohá“ rodina nemá podle nové ideologie právo na existenci. Kopfrkingl udává i své známé a kolegy gestapu a účastní se štvanice na Židy. Vliv na proměnu laskavého, svědomitého muže v psychopatického vraha má ideologie nastupujícího nacismu – a paradoxně i bytostně mírumilovná, ale zcela chybně pochopená buddhistická filozofie.

Lví podíl na kvalitách snímku má obsazení titulní role: Kopfrkingl patří k vůbec nejlepším rolím Rudolfa Hrušínského, který brilantně zvládl nenápadný přechod obyčejného muže v psychopatickou zrůdu. V roli Karlovy manželky Marie zaujala Vlasta Chramostová, Spalovač mrtvol se však nadlouho stal jedním z posledních filmových titulů v profesionálním portfoliu herečky, která se kvůli svým politickým názorům dostala na černou listinu komunistických cenzorů.

Kombinace černé komedie a živé vzpomínky na německý expresionismus proměnila Spalovače mrtvol ve významný titul československé nové vlny. Důležitý podíl na kvalitách snímku má i kameraman Stanislav Milota, jenž s tehdy čtyřiatřicetiletým Jurajem Herzem úzce spolupracoval už na technickém scénáři. Obrazově vytříbený černobílý film patří k nejlepším Milotovým pracím. Osudy snímku byly pohnuté: Československo ho navrhlo do oscarové soutěže (do nominačního výběru se však nedostal), okamžitě po premiéře v březnu 1969 však skončil v pomyslném cenzorském trezoru. Do kin byl znovu uveden až v srpnu 1990.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Rozmarné léto

Rozmarné léto

74 minut

Režisér Jiří Menzel je nejtěsněji spjatý s adaptacemi děl Bohumila Hrabala, na svém kontě má však i dvojí adaptátorské setkání se spisovatelem Vladislavem Vančurou. V roce 1967 se spolu se scenáristou Václavem Nývltem ujal přepisu novely Rozmarné léto a v roce 1989 společně s Jiřím Blažkem převedl do filmové podoby Konec starých časů. První z Menzelových vančurovských adaptací představuje jeden z vrcholů režisérovy tvorby, který se však z kontextu československé nové vlny vymyká svým eskapickým, nostalgizujícím laděním. Tehdy devětadvacetiletý Menzel tak mimoděk předjal charakter většiny svých snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let. Na rozdíl od řady hrabalovských adaptací ovšem přepis Rozmarného léta ladí s náladou předlohy, již Vančura vydal v roce 1926.

Humoristická novela ovlivněná poetismem se odehrává v říčních lázních Krokovy Vary na slezské řece Orši. Majitel malé osvěžovny, požitkářský Antonín Důra (Rudolf Hrušínský), tráví deštivé červnové dny rozkošnicky malicherným pseudofilozofováním ve společnosti svých přátel – introvertního, idealistického abbého Rocha (František Řehák) a racionalistického majora Huga (Vlastimil Brodský). Rozruch do života lázeňských povalečů vnese kočovný kouzelník Arnoštek se svou asistentkou Annou (Jana Preissová). Krásnou dívku se trojice okouzlených, stárnoucích mužů marně pokouší získat. Antonínova manželka Kateřina (Míla Myslíková) je zase očarována mladým Arnoštkem.

Stylově precizní vyprávění se opírá o krásnou kameru Jaromíra Šofra, Menzelovu zálibu v tragikomické drobnokresbě, krásný vančurovský jazyk a vynikající herecké výkony hlavních představitelů. Hrušínský, Brodský a Jana Preissová si své role ještě zopakovali v rozhlasové dramatizaci, kterou představitel Arnoštka – Jiří Menzel - napsal a režíroval v roce 1972. Snímek získal Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary 1968 a dodnes představuje vynikající ukázku adaptační práce s náročným textem.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ostře sledované vlaky

Ostře sledované vlaky

89 minut

Jeden z nejoceňovanějších titulů šedesátých let v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Také v rámci domácí kinematografie zaujímá výjimečné místo. Celovečerní debut režiséra Jiřího Menzela je považovaný za jedno z vrcholných děl československé nové vlny. Legendární adaptace živelně křehké novely Bohumila Hrabala je příběhem nesmělého mladíka Miloše Hrmy, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku 2. světové války pokouší stát mužem. Spíš než o blížící se prohru nacistického Německa se plachý železničářský elév zajímá o ženy – respektive o vytouženou ztrátu panictví, které by mu otevřelo cestu k půvabné průvodčí Máše. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají sice ve svých názorech na německé okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však i oni místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem. K povinnostem zaměstnanců českých železnic však patří i péče o „ostře sledované vlaky“ převážející na frontu bojovou techniku. I v Milošově životě tak nastává okamžik, kdy se musí zapojit do „velké“ historie.

Hrabalova útlá novela zaujala Jiřího Menzela právě svým neortodoxním přístupem k válce. V rámci kinematografie šedesátých let tak Ostře sledované vlaky patří k těm snímkům, které demytizují téma protinacistického odboje. Díky citlivé práci kameramana Jaromíra Šofra vyniká černobílý snímek nevšedními vizuálními kvalitami, které umocňují Menzelův civilní přístup k látce. Hlavního hrdinu s naivním šarmem ztělesnil tehdy třiadvacetiletý zpěvák Václav Neckář. Vynikající hereckou společnost získal v Josefu Somrovi, jenž ztvárnil požitkářského milovníka úředních razítek Hubičku. Sedmadvacetiletý režisér Jiří Menzel ve filmu svěřil sám sobě roličku psychiatra Brabce. V původních titulcích nebylo uvedeno, že part zloděje drůbeže připadl Pavlu Landovskému.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Postřižiny

94 minut

Po povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně (1965), oscarových Ostře sledovaných vlacích (1966) a trezorových Skřiváncích na niti (1969) se režisér Jiří Menzel v roce 1980 znovu vrátil ke osobitému světu Bohumila Hrabala. Novela z roku 1961, na jejímž přepisu do podoby filmového scénáře se vedle Menzela podílel i sám spisovatel, nabízí nostalgickou vzpomínku na prvorepublikovou idylku nesenou na křídlech autobiografického rozjímání.

Rozmarný příběh vypráví o krásné paní Maryšce a jejím manželovi Francinovi, mladém pivovarském správci, jehož osudy inspirovala osobnost Hrabalova nevlastního otce. Maryška je navenek křehkou blondýnkou, která miluje pivo, maso i svého akurátního muže, jemuž dělá těžkou hlavu svými rozmarnými nápady. Svědomitý Francin se neustále trápí svými správcovskými povinnostmi, jeho post je však ohrožen, neboť členové správní rady s nelibostí pozorují jeho nedůslednost vůči milované manželce. Když přijede na návštěvu Francinův hlučný a nezdolně potrhlý bratr Pepin, začne s ním totiž Maryška realizovat nejrůznější, bláznivě poetické nápady. Vše se však dá do pořádku, když Francin vůči manželce konečně uplatní svou autoritu. Šťastný konec vyprávění korunuje početí budoucího spisovatele.

Ve svém devátém celovečerním projektu Menzel předvedl, že je líbivě ideálním adaptátorem hrabalovských próz. Jak dokázal i v dalších filmech inspirovaných spisovatelovým dílem – snímcích Slavnosti sněženek (1983) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006) –, jeho doménou je tragikomická drobnokresba, harmonizující pomocí hravé, poetické nadsázky všechny drsné prvky předlohy. Důležitý podíl na divácké příjemnosti Postřižin má i kameraman Jaromír Šofr, který patří k režisérovým oblíbeným spolupracovníkům. Světlé, pastelové obrazy tvoří základ podmanivé retroatmosféry, v níž se znamenitě vyjímají postavy láskyplně vytvořené Magdou Vášáryovou (Maryška), Jiřím Schmitzerem (Francin) a Jaromírem Hanzlíkem (Pepin).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel

Rok výroby: 1980

Hrají: Magda Vášáryová, Jiří Schmitzer, Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Oldřich Vlach, František Řehák, Miloslav Štibich

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Spalovač mrtvol

96 minut

Jedním z nejvýraznějších titulů ve filmografii režiséra Juraje Herze se stala adaptace stejnojmenné novely Ladislava Fukse z roku 1967. Temně absurdní příběh patří k těm spisovatelovým dílům, která v šedesátých letech reflektovala téma židovství a obecněji odcizení v násilnické realitě na bázi psychologické grotesky (Pan Theodor Mundstock, Variace pro temnou strunu, Myši Natálie Mooshabrové).

Hlavní postavou vyprávění je zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl, jenž miluje svou práci i svou rodinu – dokonce natolik, že mu obojí splyne a rozhodne se manželku a obě děti láskyplně a profesionálně zlikvidovat. Kopfrkinglova tchyně je totiž neárijského původu a „ubohá“ rodina nemá podle nové ideologie právo na existenci. Kopfrkingl udává i své známé a kolegy gestapu a účastní se štvanice na Židy. Vliv na proměnu laskavého, svědomitého muže v psychopatického vraha má ideologie nastupujícího nacismu – a paradoxně i bytostně mírumilovná, ale zcela chybně pochopená buddhistická filozofie.

Lví podíl na kvalitách snímku má obsazení titulní role: Kopfrkingl patří k vůbec nejlepším rolím Rudolfa Hrušínského, který brilantně zvládl nenápadný přechod obyčejného muže v psychopatickou zrůdu. V roli Karlovy manželky Marie zaujala Vlasta Chramostová, Spalovač mrtvol se však nadlouho stal jedním z posledních filmových titulů v profesionálním portfoliu herečky, která se kvůli svým politickým názorům dostala na černou listinu komunistických cenzorů.

Kombinace černé komedie a živé vzpomínky na německý expresionismus proměnila Spalovače mrtvol ve významný titul československé nové vlny. Důležitý podíl na kvalitách snímku má i kameraman Stanislav Milota, jenž s tehdy čtyřiatřicetiletým Jurajem Herzem úzce spolupracoval už na technickém scénáři. Obrazově vytříbený černobílý film patří k nejlepším Milotovým pracím. Osudy snímku byly pohnuté: Československo ho navrhlo do oscarové soutěže (do nominačního výběru se však nedostal), okamžitě po premiéře v březnu 1969 však skončil v pomyslném cenzorském trezoru. Do kin byl znovu uveden až v srpnu 1990.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Ladislav Fuks, Juraj Herz

Rok výroby: 1968

Hrají: Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vognič, Ilja Prachař, Zora Božinová, Eduard Kohout, Jiří Lír a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Rozmarné léto

74 minut

Režisér Jiří Menzel je nejtěsněji spjatý s adaptacemi děl Bohumila Hrabala, na svém kontě má však i dvojí adaptátorské setkání se spisovatelem Vladislavem Vančurou. V roce 1967 se spolu se scenáristou Václavem Nývltem ujal přepisu novely Rozmarné léto a v roce 1989 společně s Jiřím Blažkem převedl do filmové podoby Konec starých časů. První z Menzelových vančurovských adaptací představuje jeden z vrcholů režisérovy tvorby, který se však z kontextu československé nové vlny vymyká svým eskapickým, nostalgizujícím laděním. Tehdy devětadvacetiletý Menzel tak mimoděk předjal charakter většiny svých snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let. Na rozdíl od řady hrabalovských adaptací ovšem přepis Rozmarného léta ladí s náladou předlohy, již Vančura vydal v roce 1926.

Humoristická novela ovlivněná poetismem se odehrává v říčních lázních Krokovy Vary na slezské řece Orši. Majitel malé osvěžovny, požitkářský Antonín Důra (Rudolf Hrušínský), tráví deštivé červnové dny rozkošnicky malicherným pseudofilozofováním ve společnosti svých přátel – introvertního, idealistického abbého Rocha (František Řehák) a racionalistického majora Huga (Vlastimil Brodský). Rozruch do života lázeňských povalečů vnese kočovný kouzelník Arnoštek se svou asistentkou Annou (Jana Preissová). Krásnou dívku se trojice okouzlených, stárnoucích mužů marně pokouší získat. Antonínova manželka Kateřina (Míla Myslíková) je zase očarována mladým Arnoštkem.

Stylově precizní vyprávění se opírá o krásnou kameru Jaromíra Šofra, Menzelovu zálibu v tragikomické drobnokresbě, krásný vančurovský jazyk a vynikající herecké výkony hlavních představitelů. Hrušínský, Brodský a Jana Preissová si své role ještě zopakovali v rozhlasové dramatizaci, kterou představitel Arnoštka – Jiří Menzel - napsal a režíroval v roce 1972. Snímek získal Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary 1968 a dodnes představuje vynikající ukázku adaptační práce s náročným textem.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Václav Nývlt, Jiří Menzel

Rok výroby: 1967

Hrají: Rudolf Hrušínský, Míla Myslíková, Vlastimil Brodský, František Řehák, Jana Drchalová, Jiří Menzel, Bohuš Záhorský a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Ostře sledované vlaky

89 minut

Jeden z nejoceňovanějších titulů šedesátých let v roce 1968 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Také v rámci domácí kinematografie zaujímá výjimečné místo. Celovečerní debut režiséra Jiřího Menzela je považovaný za jedno z vrcholných děl československé nové vlny. Legendární adaptace živelně křehké novely Bohumila Hrabala je příběhem nesmělého mladíka Miloše Hrmy, který se v zasněném světě středočeského nádražíčka na sklonku 2. světové války pokouší stát mužem. Spíš než o blížící se prohru nacistického Německa se plachý železničářský elév zajímá o ženy – respektive o vytouženou ztrátu panictví, které by mu otevřelo cestu k půvabné průvodčí Máše. Přednosta stanice, výpravčí Hubička i ostatní zaměstnanci dráhy mají sice ve svých názorech na německé okupanty jasno, vzhledem k přísným trestům se však i oni místo odboje věnují raději všednodenním soukromým záležitostem. K povinnostem zaměstnanců českých železnic však patří i péče o „ostře sledované vlaky“ převážející na frontu bojovou techniku. I v Milošově životě tak nastává okamžik, kdy se musí zapojit do „velké“ historie.

Hrabalova útlá novela zaujala Jiřího Menzela právě svým neortodoxním přístupem k válce. V rámci kinematografie šedesátých let tak Ostře sledované vlaky patří k těm snímkům, které demytizují téma protinacistického odboje. Díky citlivé práci kameramana Jaromíra Šofra vyniká černobílý snímek nevšedními vizuálními kvalitami, které umocňují Menzelův civilní přístup k látce. Hlavního hrdinu s naivním šarmem ztělesnil tehdy třiadvacetiletý zpěvák Václav Neckář. Vynikající hereckou společnost získal v Josefu Somrovi, jenž ztvárnil požitkářského milovníka úředních razítek Hubičku. Sedmadvacetiletý režisér Jiří Menzel ve filmu svěřil sám sobě roličku psychiatra Brabce. V původních titulcích nebylo uvedeno, že part zloděje drůbeže připadl Pavlu Landovskému.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel

Rok výroby: 1966

Hrají: Václav Neckář, Jitka Bendová, Vladimír Valenta, Libuše Havelková, Josef Somr, Alois Vachek, Jitka Zelenohorská, Vlastimil Brodský, Ferdinand Krůta a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Krimi

více >

Čas pracuje pro vraha

Čas pracuje pro vraha

84 minut

Román spisovatele Václava Erbena Efektivně mrtvá žena (1970) poskytl námět detektivnímu dramatu, které v roce 1979 realizoval režisér Jiří Hanibal. V jeho filmografii představuje žánr krimi neobvyklé vybočení, film Čas pracuje pro vraha však na řemeslně standardní úrovni naplňuje dobovou představu divácky atraktivní detektivky. Protagonistou filmového vyprávění ovšem není – tak jako v knižní předloze – Erbenův nejoblíbenější hrdina, elegantní, sukničkářský kapitán Michal Exner. Ve filmu se hrdina jmenuje Jindřich Marha, je ženatý a podobně jako v knížce pátrá po vrahovi zdánlivě bezúhonné mladé ženy, Věry Šimandlové. Z likvidace pracovnice velké tiskové agentury jsou kromě jejího manžela podezřelí i někteří Věřini kolegové. Marhu se neznámý útočník pokouší vyřadit ze hry, neúnavný kriminalista však díky kolegům ve vyšetřování pokračuje i z nemocničního lůžka. Nakonec se ukazuje, že Věra byla vyděračkou zapletenou do protistátního komplotu, jehož cílem byla emigrace skupiny vědců do kapitalistické ciziny.

Ve filmu, který v rámci sedmdesátých let spojuje klasické detektivní pátrání s tendenční politickou zápletkou kolem „úniku mozků na Západ“, hlavní roli ztvárnil František Němec. Ten byl v sedmdesátých a osmdesátých letech populárním představitelem ochránců československé oficiální spravedlnosti s lidskou tváří. Kapitán Marha tak vedle pracovních povinností viditelně žije i soukromým životem: nejenže bojuje se závislostí na cigaretách, ale jeho problémy s manželkou Evou v jednom okamžiku vytěsňují na okraj i vyšetřování zločinu (aby ovšem nakonec vyzněly do ztracena). Také další party v Čase pro vraha připadly atraktivním hereckým představitelům: podezřelé redaktory tiskové agentury připomínající ČTK, Remeše a Pernatu, si zahráli Luděk Munzar a Eduard Cupák. Role Věřina manžela-instalatéra se ujal výrazný Josef Somr.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Holka na zabití

Holka na zabití

98 minut

Po výrazně stylizovaných snímcích ze šedesátých let režisér Juraj Herz realizoval v cenzorsky omezeném, normalizačním tvůrčím prostředí několik civilně pojatých snímků ze současnosti. Holky z porcelánu (1974), Holka na zabití (1975), Den pro mou lásku (1976) a Křehké vztahy (1979) ovšem v režisérově filmografii nepředstavují žádný dramatický posun kvality.

Žánrový kriminální příběh Holka na zabití dokázal vytěžit maximum i z omezeného rozpočtu díky způsobu, jakým Herz s kameramanem Andrejem Barlou využili krkonošských exteriérů. Autenticita vyprávění má vliv na znepokojivou, podprahově temnou atmosféru, která provází hlavní hrdinku příběhu – mladičkou Annu Šipulovou. Ta v horském hotelu Bobí vrch hledá kamarádku z dětského domova Gitu, která jí dluží padesát korun a která tady nedávno pracovala jako servírka. Anna postupně odhaluje, že Gita neodjela do Polska, ale otěhotněla se svým ženatým milencem, který ji zabil. Amatérská pátračka se ovšem sama dostává do ohrožení života ze strany bezohledného vraha. Současně s detektivním pátráním si Anna řeší své problémy se socializací, a to jak ve vztahu s otcovským kriminalistou Slámou (Ilja Prachař), tak s osazenstvem hotelu, kde se nechá zaměstnat jako pomocná síla v kuchyni.

V hlavní roli exceluje tehdy dvaadvacetiletá Dagmar Veškrnová, čerstvá absolventka brněnské JAMU, která zdatně naplnila režisérské představy už v předchozím filmu Juraje Herze – komedii Holky z porcelánu. Objevila se i v Herzových filmech Den pro mou lásku, Upír z Feratu a Buldoci a třešně (oba 1981). V obsazení Holky na zabití stojí za zmínku i Vít Olmer, který se díky roli provinilého provozního Petráka konečně vymanil z herecké škatulky romanticky přitažlivých mužů.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Smrt talentovaného ševce

Smrt talentovaného ševce

81 minut

Podle detektivního románu Václava Erbena vznikl v roce 1982 kriminální snímek, který režíroval zkušený Jan Schmidt. Elegantní pražský kriminalista Michal Exner v podání Jiřího Kodeta se v něm marně pokouší strávit poklidnou dovolenou v městečku Opolná. V den Exnerova příjezdu totiž kdosi zavraždí obuvníka Rambouska, jinak také úspěšného a tudíž bohatého místního výtvarníka. Exner se chtě nechtě musí pustit do pátrání, jehož bonusem je románek s půvabnou zámeckou průvodkyní Lídou (Jana Boušková).

Hrdina Erbenových románů se na filmovém plátně objevil už ve snímku Poklad byzantského kupce (1966), kde si ho zahrál Jiří Vala. V krimi Čas pracuje pro vraha (jenž byl adaptací románu Efektivně mrtvá žena) exnerovského hrdinu, který na plátně dostal jméno Marha, ztvárnil František Němec.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Jeden z nich je vrah

Jeden z nich je vrah

99 minut

Dušen Klein už ve svém celovečerním debutu Místenka bez návratu (1964) projevil zájem o kriminální žánr. O šest let později stvrdil své směřování nestandardní detektivkou Jeden z nich je vrah, k níž napsal scénář Václav Šašek. Protagonistou vyprávění je řidič Karel Marek (Jiří Holý), který po propuštění z vězení vyhledá své společníky, jejichž vinu vzal na sebe. Na pašování uměleckých předmětů do ciziny se spolu s ním podílela čtveřice mužů. Jednoho v sebeobraně zastřelí a ostatní vydírá, propadaje se do zoufalství podněcovaného alkoholem. Sám je nakonec zavražděn, ale spolu s vyšetřovatelem Hájkem (Jiří Adamíra) se divák nedozví, kdo z podezřelých je pachatelem zločinu.

Drama o nepostižitelnosti viny dobře zapadá do dobových společenských kontextů, patří však k filmům, na něž diváci zapomněli.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Čas pracuje pro vraha

84 minut

Román spisovatele Václava Erbena Efektivně mrtvá žena (1970) poskytl námět detektivnímu dramatu, které v roce 1979 realizoval režisér Jiří Hanibal. V jeho filmografii představuje žánr krimi neobvyklé vybočení, film Čas pracuje pro vraha však na řemeslně standardní úrovni naplňuje dobovou představu divácky atraktivní detektivky. Protagonistou filmového vyprávění ovšem není – tak jako v knižní předloze – Erbenův nejoblíbenější hrdina, elegantní, sukničkářský kapitán Michal Exner. Ve filmu se hrdina jmenuje Jindřich Marha, je ženatý a podobně jako v knížce pátrá po vrahovi zdánlivě bezúhonné mladé ženy, Věry Šimandlové. Z likvidace pracovnice velké tiskové agentury jsou kromě jejího manžela podezřelí i někteří Věřini kolegové. Marhu se neznámý útočník pokouší vyřadit ze hry, neúnavný kriminalista však díky kolegům ve vyšetřování pokračuje i z nemocničního lůžka. Nakonec se ukazuje, že Věra byla vyděračkou zapletenou do protistátního komplotu, jehož cílem byla emigrace skupiny vědců do kapitalistické ciziny.

Ve filmu, který v rámci sedmdesátých let spojuje klasické detektivní pátrání s tendenční politickou zápletkou kolem „úniku mozků na Západ“, hlavní roli ztvárnil František Němec. Ten byl v sedmdesátých a osmdesátých letech populárním představitelem ochránců československé oficiální spravedlnosti s lidskou tváří. Kapitán Marha tak vedle pracovních povinností viditelně žije i soukromým životem: nejenže bojuje se závislostí na cigaretách, ale jeho problémy s manželkou Evou v jednom okamžiku vytěsňují na okraj i vyšetřování zločinu (aby ovšem nakonec vyzněly do ztracena). Také další party v Čase pro vraha připadly atraktivním hereckým představitelům: podezřelé redaktory tiskové agentury připomínající ČTK, Remeše a Pernatu, si zahráli Luděk Munzar a Eduard Cupák. Role Věřina manžela-instalatéra se ujal výrazný Josef Somr.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Hanibal

Scénář: Jiří Hanibal

Rok výroby: 1979

Hrají: František Němec, Luděk Munzar, Eduard Cupák, Josef Somr, Oldřich Vlach, Jiří Pleskot, Jaroslav Drbohlav, Alena Procházková, Jiří Zahajský a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Holka na zabití

98 minut

Po výrazně stylizovaných snímcích ze šedesátých let režisér Juraj Herz realizoval v cenzorsky omezeném, normalizačním tvůrčím prostředí několik civilně pojatých snímků ze současnosti. Holky z porcelánu (1974), Holka na zabití (1975), Den pro mou lásku (1976) a Křehké vztahy (1979) ovšem v režisérově filmografii nepředstavují žádný dramatický posun kvality.

Žánrový kriminální příběh Holka na zabití dokázal vytěžit maximum i z omezeného rozpočtu díky způsobu, jakým Herz s kameramanem Andrejem Barlou využili krkonošských exteriérů. Autenticita vyprávění má vliv na znepokojivou, podprahově temnou atmosféru, která provází hlavní hrdinku příběhu – mladičkou Annu Šipulovou. Ta v horském hotelu Bobí vrch hledá kamarádku z dětského domova Gitu, která jí dluží padesát korun a která tady nedávno pracovala jako servírka. Anna postupně odhaluje, že Gita neodjela do Polska, ale otěhotněla se svým ženatým milencem, který ji zabil. Amatérská pátračka se ovšem sama dostává do ohrožení života ze strany bezohledného vraha. Současně s detektivním pátráním si Anna řeší své problémy se socializací, a to jak ve vztahu s otcovským kriminalistou Slámou (Ilja Prachař), tak s osazenstvem hotelu, kde se nechá zaměstnat jako pomocná síla v kuchyni.

V hlavní roli exceluje tehdy dvaadvacetiletá Dagmar Veškrnová, čerstvá absolventka brněnské JAMU, která zdatně naplnila režisérské představy už v předchozím filmu Juraje Herze – komedii Holky z porcelánu. Objevila se i v Herzových filmech Den pro mou lásku, Upír z Feratu a Buldoci a třešně (oba 1981). V obsazení Holky na zabití stojí za zmínku i Vít Olmer, který se díky roli provinilého provozního Petráka konečně vymanil z herecké škatulky romanticky přitažlivých mužů.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Josef Šilhavý

Rok výroby: 1975

Hrají: Dagmar Veškrnová, Ilja Prachař, Vít Olmer, Josef Abrhám, Karel Augusta, Václav Lohniský, Jiří  Lír, Ludmila Roubíková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Smrt talentovaného ševce

81 minut

Podle detektivního románu Václava Erbena vznikl v roce 1982 kriminální snímek, který režíroval zkušený Jan Schmidt. Elegantní pražský kriminalista Michal Exner v podání Jiřího Kodeta se v něm marně pokouší strávit poklidnou dovolenou v městečku Opolná. V den Exnerova příjezdu totiž kdosi zavraždí obuvníka Rambouska, jinak také úspěšného a tudíž bohatého místního výtvarníka. Exner se chtě nechtě musí pustit do pátrání, jehož bonusem je románek s půvabnou zámeckou průvodkyní Lídou (Jana Boušková).

Hrdina Erbenových románů se na filmovém plátně objevil už ve snímku Poklad byzantského kupce (1966), kde si ho zahrál Jiří Vala. V krimi Čas pracuje pro vraha (jenž byl adaptací románu Efektivně mrtvá žena) exnerovského hrdinu, který na plátně dostal jméno Marha, ztvárnil František Němec.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jan Schmidt

Scénář: Václav Erben, Jan Schmidt

Rok výroby: 1982

Hrají: Jiří Kodet, Antonín Hardt, Karel Chromík, Jana Boušková, Miroslav Zounar, Karel Augusta, Bohuslav Čáp, Milena Steinmasslová, Vladimír Kratina a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Jeden z nich je vrah

99 minut

Dušen Klein už ve svém celovečerním debutu Místenka bez návratu (1964) projevil zájem o kriminální žánr. O šest let později stvrdil své směřování nestandardní detektivkou Jeden z nich je vrah, k níž napsal scénář Václav Šašek. Protagonistou vyprávění je řidič Karel Marek (Jiří Holý), který po propuštění z vězení vyhledá své společníky, jejichž vinu vzal na sebe. Na pašování uměleckých předmětů do ciziny se spolu s ním podílela čtveřice mužů. Jednoho v sebeobraně zastřelí a ostatní vydírá, propadaje se do zoufalství podněcovaného alkoholem. Sám je nakonec zavražděn, ale spolu s vyšetřovatelem Hájkem (Jiří Adamíra) se divák nedozví, kdo z podezřelých je pachatelem zločinu.

Drama o nepostižitelnosti viny dobře zapadá do dobových společenských kontextů, patří však k filmům, na něž diváci zapomněli.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Dušan Klein

Scénář: Václav Šašek

Rok výroby: 1970

Hrají: Jiří Adamíra, Bohumil Šmída, Ilja Prachař, Josef Somr, Bohuš Záhorský, Jiří Holý, Václav Lohniský a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Sci-Fi

více >

Ikarie XB 1

Ikarie XB 1

84 minut

Příběh podle námětu a scénáře Pavla Juráčka a režiséra Jindřicha Poláka se odehrává ve XXII. století, kdy čtyřicetičlenná posádka složená z různých národů (velitelem je samozřejmě sovětský občan) vyrazí ve vesmírné lodi Ikarie XB 1 ke hvězdě Alfa Centauri. Lidé doufají, že na některé z planet této hvězdy, ležící nejblíže Galaxii a podobající se Slunci, naleznou život. Během dlouhé cesty se musí posádka vypořádat nejen s „ponorkovou“ nemocí, ale i se smrtelným nebezpečím, jež přináší nalezená opuštěná raketa z XX. století s atomovými zbraněmi nebo záření Tmavé hvězdy. Přesto se Ikarie XB 1 stane první lodí, která naváže kontakt s mimozemskou civilizací.

Snímek (natočený celý v ateliéru) byl ve své době výjimečný nejen v československé, ale i v mezinárodní produkci a zaujme kvalitními trikovými efekty, výpravou i kostýmy. Jako průkopnické dílo v kontextu světové kinematografie ovlivnilo další tvůrce, např. Ridleyho Scotta, Stanleyho Kubricka, Andreje Tarkovského nebo George Lucase. Ve Spojených státech byl film distribuován pod názvem Voyage to the End of the Universe s anglickým dabingem a s mírně pozměněným koncem (před zraky posádky se na obrazovce objeví New York a Socha svobody). Nejen herci z nejstarší generace Zdeněk Štěpánek a František Smolík zde vytvořili atypické role své filmové kariéry. Ve stejných dekoracích natočil režisér Polák dětský film Klaun Ferdinand a raketa (1962).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Vlčí bouda

Vlčí bouda

91 minut

Hororový žánr se v české kinematografii objevoval jen sporadicky. Jednu z výjimek tvoří snímek, který v roce 1986 natočila Věra Chytilová. Podobně jako v případě jiných děl kontroverzní autorky, také u Vlčí boudy je ovšem filmový žánr nositelem obecnějších významů, v nichž se režisérka pohybuje na své oblíbené půdě vztahové morality, ústící do podobenství o dobové společnosti. Vyprávění, inspirované námětem a scénářem Daniely Fischerové, je vybudováno na půdorysu standardního vyprávění o skupince mladých lidí, která v prostředí odříznutém od světa prochází předčasnou zkouškou dospělosti. Jedenáct mladistvých účastníků elitního lyžařského kurzu je na horské chatě Vlčí bouda vystaveno tvrdému drilu ze strany vedoucího, zvaného Táta, a dvou instruktorů – Dinga a Babety. Ti mezi svěřenci záměrně rozdmýchávají spory a nedůvěru, aby je nakonec donutili k meznímu rozhodování o životě a smrti: když mladí lidé obětují jednoho ze svého středu, mohou se vrátit domů. Hororový žánr se posléze překvapivě přelije do žánru sci-fi, v němž se trojice vedoucích ukazuje být mimozemšťany, kteří na vzorku obyvatelstva zkoušejí možnosti plánované invaze.

Věra Chytilová se ve Vlčí boudě pokusila zobrazit mechanismy, jejichž prostřednictvím totalitní režim manipuluje s občany. Přestože děti a mladiství ve filmech Chytilové často představují naději, účastníci kurzu ve Vlčí boudě už jsou infikovaní ziskuchtivostí a kompromisnictvím dospělých. Důležitý podíl na působivosti filmu má nervní, dynamická kamera Jaromíra Šofra a znepokojivá hudba Michaela Kocába. Hercům, kteří důsledně dodržují režisérčin požadavek stylizovaného projevu, dominuje Miroslav Macháček jako Táta. V rolích instruktorů se objevili amatérští herci Tomáš Palatý a Štěpánka Červenková. Do rolí mladistvých hrdinů režisérka obsadila talentované debutanty, kteří v následujících letech často pokračovali v herecké kariéře.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Což takhle dát si špenát

Což takhle dát si špenát

86 minut

Ze spolupráce scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka se zrodila i bláznivá komedie Což takhle dát si špenát. Po svobodně fantazijních filmech „Kdo chce zabít Jessii?“ (1966) a „Pane, vy jste vdova!“ (1970) musela autorská dvojice v sedmdesátých letech zpracovávat témata „ze socialistické současnosti“. Komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) svérázně reflektovala bytovou politiku, snímek z roku 1977 posunoval do výrazně absurdní roviny motiv rozkrádání socialistického majetku.

Ve špenátové komedii se ve výzkumném ústavu vyvíjí prototyp přístroje na regeneraci dojnic, který se však docent Mlejnek s šéfem kosmetického salonu rozhodnou ukrást a využít při omlazování bohatých zahraničních zákaznic. Využijí k tomu recidivisty Zemánka a Lišku, přístroj má však dosud drobné vady: pozření neoblíbené zeleniny mnohonásobně zvyšuje účinky záření. Ve hře je i movitá jihoamerická chovatelka dobytka, která se přijela do Prahy na užitečný vynález podívat a provdat se za svého snoubence.

Macourek s Vorlíčkem rozvíjejí ztřeštěný děj plný nejrůznějších náhod a záměn, v němž přijde ke slovu jejich oblíbený motiv částečné proměny: Liška se Zemánkem se po ozáření a požití špenátu změní v desetileté kluky, mají však dospělé hlasy a původní myšlení. Isabela se zase promění v kojence.

Film využívající i trikových technik se stal ojedinělým výletem kameramana Františka Uldricha do fantazijního žánru. Zajímavost snímku zvyšuje herecké obsazení, v němž nechybějí Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Iva Janžurová nebo Josef Somr.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Babičky dobíjejte přesně

Babičky dobíjejte přesně

82 minut

Režiséra Ladislava Rychmana proslavily v šedesátých letech ambiciózní žánrové projekty (muzikály Starci na chmelu, Dáma na kolejích a detektivka Zločin v dívčí škole). Normalizace se pro stárnoucího tvůrce stala komplikovaným obdobím, ve kterém komedie z roku 1983 „Babičky dobíjejte přesně!“ představuje autorovo zajímavé setkání s žánrem sci-fi.

V příběhu, inspirovaném povídkou Zdeňka Hřebíka, rozehrává Rychman se spoluscenáristou, spisovatelem a fejetonistou Jiřím Justem absurdní motiv domácího robota naprogramovaného na ultimátní lásku ke „své“ rodině. Současně v rovině černohumorné nadsázky reflektuje „pečovatelskou“ roli, kterou normalizační společnost přiřkla seniorům. Ve filmu zaměstnané ženy nezvládají své domácí povinnosti, takže firma Biotex přichází s revolučním vylepšením jejich situace: elektronickými babičkami. Nelítostně svědomitý model Róza 350 GLS, který si po dlouhém váhání pořídí do domácnosti Loudovi, je ovšem svým majitelům brzy na obtíž. Navíc zahájí otevřenou, vyhlazovací válku se sousedovic robotickou pomocnicí Carmen, během které začne jít dětem o život.

Modelový příběh satirizuje i neutěšené vztahy mezi sousedy, kteří jsou si ve jménu vlastního blaha schopni navzájem bezohledně škodit. Bizarně pojatý snímek sice zůstává kuriozitou, mezi polistopadovými mladými diváky, znalými světové sci-fi produkce, si však vydobyl jistý kultovní status. Zkušené herečky Libuše Havelková a Jana Dítětová v rolích zlověstně laskavých, vražedně znepřátelených robotek uplatnily svůj smysl pro humor. V československé kinematografii se motiv děsivé robotické pečovatelky objevil už v krátkometrážním loutkovém snímku Jiřího Trnky Kybernetická babička (1962), který však před mrazivou satirickou nadsázkou upřednostňoval vášnivý, humanistický apel.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ikarie XB 1

84 minut

Příběh podle námětu a scénáře Pavla Juráčka a režiséra Jindřicha Poláka se odehrává ve XXII. století, kdy čtyřicetičlenná posádka složená z různých národů (velitelem je samozřejmě sovětský občan) vyrazí ve vesmírné lodi Ikarie XB 1 ke hvězdě Alfa Centauri. Lidé doufají, že na některé z planet této hvězdy, ležící nejblíže Galaxii a podobající se Slunci, naleznou život. Během dlouhé cesty se musí posádka vypořádat nejen s „ponorkovou“ nemocí, ale i se smrtelným nebezpečím, jež přináší nalezená opuštěná raketa z XX. století s atomovými zbraněmi nebo záření Tmavé hvězdy. Přesto se Ikarie XB 1 stane první lodí, která naváže kontakt s mimozemskou civilizací.

Snímek (natočený celý v ateliéru) byl ve své době výjimečný nejen v československé, ale i v mezinárodní produkci a zaujme kvalitními trikovými efekty, výpravou i kostýmy. Jako průkopnické dílo v kontextu světové kinematografie ovlivnilo další tvůrce, např. Ridleyho Scotta, Stanleyho Kubricka, Andreje Tarkovského nebo George Lucase. Ve Spojených státech byl film distribuován pod názvem Voyage to the End of the Universe s anglickým dabingem a s mírně pozměněným koncem (před zraky posádky se na obrazovce objeví New York a Socha svobody). Nejen herci z nejstarší generace Zdeněk Štěpánek a František Smolík zde vytvořili atypické role své filmové kariéry. Ve stejných dekoracích natočil režisér Polák dětský film Klaun Ferdinand a raketa (1962).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jindřich Polák

Scénář: Pavel Juráček, Jindřich Polák

Rok výroby: 1962

Hrají: Zdeněk Štěpánek, Radovan Lukavský, Dana Medřická, Miroslav Macháček, František Smolík, Jiří Vršťala, Svatava Hubeňáková, Otto Lackovič a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Vlčí bouda

91 minut

Hororový žánr se v české kinematografii objevoval jen sporadicky. Jednu z výjimek tvoří snímek, který v roce 1986 natočila Věra Chytilová. Podobně jako v případě jiných děl kontroverzní autorky, také u Vlčí boudy je ovšem filmový žánr nositelem obecnějších významů, v nichž se režisérka pohybuje na své oblíbené půdě vztahové morality, ústící do podobenství o dobové společnosti. Vyprávění, inspirované námětem a scénářem Daniely Fischerové, je vybudováno na půdorysu standardního vyprávění o skupince mladých lidí, která v prostředí odříznutém od světa prochází předčasnou zkouškou dospělosti. Jedenáct mladistvých účastníků elitního lyžařského kurzu je na horské chatě Vlčí bouda vystaveno tvrdému drilu ze strany vedoucího, zvaného Táta, a dvou instruktorů – Dinga a Babety. Ti mezi svěřenci záměrně rozdmýchávají spory a nedůvěru, aby je nakonec donutili k meznímu rozhodování o životě a smrti: když mladí lidé obětují jednoho ze svého středu, mohou se vrátit domů. Hororový žánr se posléze překvapivě přelije do žánru sci-fi, v němž se trojice vedoucích ukazuje být mimozemšťany, kteří na vzorku obyvatelstva zkoušejí možnosti plánované invaze.

Věra Chytilová se ve Vlčí boudě pokusila zobrazit mechanismy, jejichž prostřednictvím totalitní režim manipuluje s občany. Přestože děti a mladiství ve filmech Chytilové často představují naději, účastníci kurzu ve Vlčí boudě už jsou infikovaní ziskuchtivostí a kompromisnictvím dospělých. Důležitý podíl na působivosti filmu má nervní, dynamická kamera Jaromíra Šofra a znepokojivá hudba Michaela Kocába. Hercům, kteří důsledně dodržují režisérčin požadavek stylizovaného projevu, dominuje Miroslav Macháček jako Táta. V rolích instruktorů se objevili amatérští herci Tomáš Palatý a Štěpánka Červenková. Do rolí mladistvých hrdinů režisérka obsadila talentované debutanty, kteří v následujících letech často pokračovali v herecké kariéře.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Věra Chytilová

Scénář: Daniela Fischerová, Věra Chytilová

Rok výroby: 1986

Hrají: Miroslav Macháček, Tomáš Palatý, Štěpánka Červenková, Jan Bidlas, Rita Dudušová, Irena Mrozková, Hana Mrozková, Norbert Pýcha a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Což takhle dát si špenát

86 minut

Ze spolupráce scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka se zrodila i bláznivá komedie Což takhle dát si špenát. Po svobodně fantazijních filmech „Kdo chce zabít Jessii?“ (1966) a „Pane, vy jste vdova!“ (1970) musela autorská dvojice v sedmdesátých letech zpracovávat témata „ze socialistické současnosti“. Komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) svérázně reflektovala bytovou politiku, snímek z roku 1977 posunoval do výrazně absurdní roviny motiv rozkrádání socialistického majetku.

Ve špenátové komedii se ve výzkumném ústavu vyvíjí prototyp přístroje na regeneraci dojnic, který se však docent Mlejnek s šéfem kosmetického salonu rozhodnou ukrást a využít při omlazování bohatých zahraničních zákaznic. Využijí k tomu recidivisty Zemánka a Lišku, přístroj má však dosud drobné vady: pozření neoblíbené zeleniny mnohonásobně zvyšuje účinky záření. Ve hře je i movitá jihoamerická chovatelka dobytka, která se přijela do Prahy na užitečný vynález podívat a provdat se za svého snoubence.

Macourek s Vorlíčkem rozvíjejí ztřeštěný děj plný nejrůznějších náhod a záměn, v němž přijde ke slovu jejich oblíbený motiv částečné proměny: Liška se Zemánkem se po ozáření a požití špenátu změní v desetileté kluky, mají však dospělé hlasy a původní myšlení. Isabela se zase promění v kojence.

Film využívající i trikových technik se stal ojedinělým výletem kameramana Františka Uldricha do fantazijního žánru. Zajímavost snímku zvyšuje herecké obsazení, v němž nechybějí Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Iva Janžurová nebo Josef Somr.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Václav Vorlíček

Scénář: Miloš Macourek, Václav Vorlíček

Rok výroby: 1977

Hrají: Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Iva Janžurová, Michal Kocourek, Ondřej Hach, František Filipovský, Ivana Maříková, Petr Přívozník, Stella Zázvorková, Josef Somr a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Babičky dobíjejte přesně

82 minut

Režiséra Ladislava Rychmana proslavily v šedesátých letech ambiciózní žánrové projekty (muzikály Starci na chmelu, Dáma na kolejích a detektivka Zločin v dívčí škole). Normalizace se pro stárnoucího tvůrce stala komplikovaným obdobím, ve kterém komedie z roku 1983 „Babičky dobíjejte přesně!“ představuje autorovo zajímavé setkání s žánrem sci-fi.

V příběhu, inspirovaném povídkou Zdeňka Hřebíka, rozehrává Rychman se spoluscenáristou, spisovatelem a fejetonistou Jiřím Justem absurdní motiv domácího robota naprogramovaného na ultimátní lásku ke „své“ rodině. Současně v rovině černohumorné nadsázky reflektuje „pečovatelskou“ roli, kterou normalizační společnost přiřkla seniorům. Ve filmu zaměstnané ženy nezvládají své domácí povinnosti, takže firma Biotex přichází s revolučním vylepšením jejich situace: elektronickými babičkami. Nelítostně svědomitý model Róza 350 GLS, který si po dlouhém váhání pořídí do domácnosti Loudovi, je ovšem svým majitelům brzy na obtíž. Navíc zahájí otevřenou, vyhlazovací válku se sousedovic robotickou pomocnicí Carmen, během které začne jít dětem o život.

Modelový příběh satirizuje i neutěšené vztahy mezi sousedy, kteří jsou si ve jménu vlastního blaha schopni navzájem bezohledně škodit. Bizarně pojatý snímek sice zůstává kuriozitou, mezi polistopadovými mladými diváky, znalými světové sci-fi produkce, si však vydobyl jistý kultovní status. Zkušené herečky Libuše Havelková a Jana Dítětová v rolích zlověstně laskavých, vražedně znepřátelených robotek uplatnily svůj smysl pro humor. V československé kinematografii se motiv děsivé robotické pečovatelky objevil už v krátkometrážním loutkovém snímku Jiřího Trnky Kybernetická babička (1962), který však před mrazivou satirickou nadsázkou upřednostňoval vášnivý, humanistický apel.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ladislav Rychman

Scénář: Jiří Just, Ladislav Rychman

Rok výroby: 1983

Hrají: Jiří Lábus, Daniela Kolářová, Kateřina Urbancová, Petr Frolík, Libuše Havelková, Jana Dítětová, Antonín Hardt, Marie Málková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující