menu

Sedmikrásky

Sedmikrásky

73 minut

Jedním z nejoceňovanějších titulů československé nové vlny šedesátých let dodnes zůstává druhý celovečerní režijní projekt Věry Chytilové. Také ve filmografii sedmatřicetileté autorky představují Sedmikrásky (1966) nestárnoucí, živé dílo, ke kterému se mohou vracet další generace diváků. Nadčasovost provokativní morality o dvou dívkách, které se rozhodnou být zkažené stejně jako svět kolem nich, se totiž vymyká konkrétní sociálně-politické realitě, ve které film vznikal. Marie I a Marie II si nedělají starosti s tradiční morálkou a slušností a radostně balamutí muže, které přitahuje jejich provokativně bezstarostný půvab – většinou starší pány. Ziskuchtivost modelových hrdinek se ovšem týká stejně tak peněženek omámených mužů jako možnosti užít si (jakoukoli) zábavu. Jediným měřítkem je hra „vadí/nevadí“, v níž se ovšem obě Marie s furiantskou zaslepeností posouvají dál a dál. Jejich „zkaženost“ ovšem – jak v závěru připomíná moralistka Chytilová – působí v kontextu katastrof moderního světa jen jako nevinná rebelie. Navzdory tomu jsou protagonistky Sedmikrásek (v podání nehereček Jitky Cerhové a Ivany Karbanové) dráždivě hravou demonstrací ženské nespoutanosti, ladící s dobovými feministickými trendy. Dvě Marie současně představují – byť v extrémní verzi – chytilovské ženské postavy, které bojují o sebeprosazení v mužském světě. Zapadají tak mezi hrdinky civilního diptychu O něčem jiném (1963), Hry o jablko (1976) či Pastí, pastí pastiček (1998). Výjimečnost Sedmikrásek po významové i formální stránce je výsledkem těsné spolupráce Chytilové, výtvarnice a spoluscenáristky Ester Krumbachové a kameramana Jaroslava Kučery. „Nebezpečnost“ filmu vynikla až po sestřihu, takže snímek – ceněný domácí odbornou kritikou i na mezinárodní festivalové scéně – se setkal ze strany oficiálních míst s ostrou kritikou a cenzurou (byl jedním z titulů, o kterých se diskutovalo až v parlamentu a které posléze skončily v pomyslném normalizačním trezoru).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Všichni dobří rodáci

Všichni dobří rodáci

116 minut

Všichni dobří rodáci scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného patří mezi nejoceňovanější tituly domácí kinematografie. Legendární snímek se ovšem brzy po své premiéře v červenci 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl. Jeho autor v roce 1970 emigroval a své další filmy realizoval v zahraničí. Do vlasti se Vojtěch Jasný coby filmař vrátil Návratem ztraceného ráje (1999), jež je volným pokračováním Rodáků. Ti zůstávají středobodem autorovy tvorby: vynesli Jasnému Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Právě ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z jedné moravské vísky, jejíž radostnou pospolitost v padesátých letech těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí.

Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistických momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký soused Pyřek (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život. A bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války – opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany surově odtíná od jejich půdy. Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu v duchu vlastenecké mytologie.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Den sedmý – osmá noc

Den sedmý – osmá noc

104 minut

Jako odpověď na srpnovou sovětskou okupaci natočil Evald Schorm snímek Den sedmý – osmá noc (1969), který však už nebyl uveden do distribuce. Režisér, který zemřel v prosinci 1988, se tak vůbec nedočkal premiéry svého filmu, jež se uskutečnila až v roce 1990. Podobenství o české zbabělosti, krutosti a malosti se odehrává během čtyřiadvaceti hodin ve vesnici, kam zavítá potulná divadelní společnost předvádějící biblické pašijové hry. Představení přeruší výpadek elektrického proudu a potměšilému vesničanovi Srandistovi se snadno povede rozšířit poplašnou zprávu o blížícím se nebezpečí. Obyvatelé rychle podléhají panice, stávají se obětí šikany, či v sobě naopak objevují totalitářské sklony. Evakuace v přistavených železničních vagonech totiž není pro každého.

Vyprávění, do kterého scenárista Zdeněk Mahler vložil autentickou dobovou zkušenost, se v rámci epizodické stavby posunuje od komedie k tragédii, v jejímž rámci tvůrci nikoho nešetří. Rychlé morální degradaci postav odpovídají alegorické odkazy na příběh Ježíšova života, který protagonisté naprosto nechápou. Jedinou postavou schopnou reflexe se tak příznačně stává místní blázen.

Schorm s Mahlerem se spolehli na absurdní situace a dialogy, které s klinicky objektivním odstupem jasnozřivě postihují atmosféru nastupujícího reálného socialismu. Autentické dobové nálady spojené se ztrátou ideálů i jistot a pochybnostmi ohledně budoucnosti dobře zrcadlí rychlou změnu společnosti na podzim a na počátku zimy roku 1968. Na filmu je patrné, že jeho tvůrci pracovali pod tlakem. Dojem uspěchanosti a syrové autenticity tak ze snímku činí dokument doby. V herecky znamenitě obsazeném díle exceluje Jan Libíček jako Srandista. Režisérem pašijových her je Jan Kačer, který se ve filmu objevuje jako Učitel a který hrál hlavní roli v dramatu Každý den odvahu, jejž Schorm režíroval v roce 1964.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Sedmikrásky

73 minut

Jedním z nejoceňovanějších titulů československé nové vlny šedesátých let dodnes zůstává druhý celovečerní režijní projekt Věry Chytilové. Také ve filmografii sedmatřicetileté autorky představují Sedmikrásky (1966) nestárnoucí, živé dílo, ke kterému se mohou vracet další generace diváků. Nadčasovost provokativní morality o dvou dívkách, které se rozhodnou být zkažené stejně jako svět kolem nich, se totiž vymyká konkrétní sociálně-politické realitě, ve které film vznikal. Marie I a Marie II si nedělají starosti s tradiční morálkou a slušností a radostně balamutí muže, které přitahuje jejich provokativně bezstarostný půvab – většinou starší pány. Ziskuchtivost modelových hrdinek se ovšem týká stejně tak peněženek omámených mužů jako možnosti užít si (jakoukoli) zábavu. Jediným měřítkem je hra „vadí/nevadí“, v níž se ovšem obě Marie s furiantskou zaslepeností posouvají dál a dál. Jejich „zkaženost“ ovšem – jak v závěru připomíná moralistka Chytilová – působí v kontextu katastrof moderního světa jen jako nevinná rebelie. Navzdory tomu jsou protagonistky Sedmikrásek (v podání nehereček Jitky Cerhové a Ivany Karbanové) dráždivě hravou demonstrací ženské nespoutanosti, ladící s dobovými feministickými trendy. Dvě Marie současně představují – byť v extrémní verzi – chytilovské ženské postavy, které bojují o sebeprosazení v mužském světě. Zapadají tak mezi hrdinky civilního diptychu O něčem jiném (1963), Hry o jablko (1976) či Pastí, pastí pastiček (1998). Výjimečnost Sedmikrásek po významové i formální stránce je výsledkem těsné spolupráce Chytilové, výtvarnice a spoluscenáristky Ester Krumbachové a kameramana Jaroslava Kučery. „Nebezpečnost“ filmu vynikla až po sestřihu, takže snímek – ceněný domácí odbornou kritikou i na mezinárodní festivalové scéně – se setkal ze strany oficiálních míst s ostrou kritikou a cenzurou (byl jedním z titulů, o kterých se diskutovalo až v parlamentu a které posléze skončily v pomyslném normalizačním trezoru).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Věra Chytilová

Scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová

Rok výroby: 1966

Hrají: Jitka Cerhová, Ivana Karbanová, Julius Albert, Jan Klusák, Marie Češková, Jiřina Myšková, Marcela Březinová, Oldřich Hora a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Starci na chmelu

89 minut

Muzikál Ladislava Rychmana z roku 1964 si udržuje přitažlivost pro další generace diváků sympatickým rebelstvím hlavních hrdinů, nadčasovým vtipem a svižnými písničkami z autorské dílny Jiřího Maláska, Jiřího Bažanta a Vlastimila Hály. Hlavní podíl na kvalitách nejslavnějšího českého muzikálu má ovšem scénář Vratislava Blažka (který je rovněž autorem písňových textů). Ten vysílá do boje o právo na lásku na chmelové brigádě navenek nesourodou dvojici – intelektuálského podivína Filipa (vynikající Vladimír Pucholt) a půvabnou, praktickou Hanku (Ivana Pavlová). Protihráčem zamilovaných spolužáků se stává pragmatický konformista Honza (Miloš Zavadil) a nešťastnou „soudkyní“ zhřešivších provinilců chápavá profesorka přezdívaná Jana Ámosa (Irena Kačírková). Navzdory inspiraci muzikálem West Side Story představují Starci na chmelu ryzí českou filmovou kvalitu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ladislav Rychman

Scénář: Vratislav Blažek, Ladislav Rychman

Rok výroby: 1963, 1964

Hrají: Vladimír Pucholt, Ivana Pavlová, Miloš Zavadil, Irena Kačírková, Josef Kemr, Libuše Havelková, Vladimír Klos, Vladimír Kloubek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Touha zvaná Anada

100 minut

Po oscarovém Obchodě na korze (1965) natočili Ján Kadár a Elmar Klos už jen jeden společný film – baladickou romanci odehrávající se ve dvacátých letech na slovensko-maďarském pomezí. Touha zvaná Anada vznikala v česko-americké koprodukci a předznamenávala emigraci Jána Kadára do USA. Snímek, inspirovaný novelou maďarského spisovatele Imreho Gyöngyössyho, se odehrává v atraktivním a současně komorním prostředí – na břehu Dunaje. Řeka jednoho dne přinese poloutopenou dívku Anadu, o kterou se postará rybář Jánoš Gabay a jeho manželka Zuzka. Jánoš se ovšem do záhadné krásky zamiluje.

Tajemná síť příčinných souvislostí se realizuje jako poetické vyprávění o milostném trojúhelníku, ale také jako příběh o zodpovědnosti a vášni. Hlavní role ve filmu svěřili autoři Jugoslávcům Rademu Markovičovi (Jánoš) a Mileně Dravićové (Zuzka) a Američance Paule Pritchettové (Anada).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ján Kadár, Elmar Klos

Scénář: Imre Gyöngyössy, Ján Kadár, Elmar Klos 

Rok výroby: 1968, 1969

Hrají: Rade Marković, Milena Dravić, Paula Pritchett, Iván Darvas, Jaroslav Marvan, Jozef Kroner, Gustáv Valach, Vlado Müller a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Všichni dobří rodáci

116 minut

Všichni dobří rodáci scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného patří mezi nejoceňovanější tituly domácí kinematografie. Legendární snímek se ovšem brzy po své premiéře v červenci 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl. Jeho autor v roce 1970 emigroval a své další filmy realizoval v zahraničí. Do vlasti se Vojtěch Jasný coby filmař vrátil Návratem ztraceného ráje (1999), jež je volným pokračováním Rodáků. Ti zůstávají středobodem autorovy tvorby: vynesli Jasnému Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Právě ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z jedné moravské vísky, jejíž radostnou pospolitost v padesátých letech těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí.

Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistických momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký soused Pyřek (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život. A bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války – opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany surově odtíná od jejich půdy. Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu v duchu vlastenecké mytologie.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Vojtěch Jasný

Scénář: Vojtěch Jasný

Rok výroby: 1968

Hrají: Radoslav Brzobohatý, Věra Galatíková, Vlastimil Brodský, Eva Blažková, Waldemar Matuška, Marie Málková, Vladimír Menšík a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kdo hledá zlaté dno

93 minut

Přechod z šedesátých let do normalizačního prostoru byl pro řadu režisérů československé nové vlny bolestivý. Režisér Jiří Menzel měl sice na svém kontě Oscara za Ostře sledované vlaky (1966), jeho hrabalovská adaptace Skřivánci na niti (1969) se však ocitla mezi divákům nebezpečnými, „trezorovými“ filmy. Menzel byl sice na vrcholu tvůrčích sil, k režii se však znovu dostal až v roce 1974 tezovitým budovatelským snímkem o mladém hodináři (Jan Hrušínský), který po vojně najde své životní štěstí teprve na stavbě dalešické elektrárny. Ve společnosti „správných chlapů“ objeví smysl života a dokáže se rozejít se svou buržoazně naladěnou přítelkyní. Přestože neosobně pojatý snímek postrádá známky Menzelova hravého, poetického rukopisu, jde o řemeslně slušně odvedenou práci. Ve scenáristickém týmu totiž nechyběl Zdeněk Svěrák, který v následujících desetiletích patřil k Menzelovým nejoblíbenějším spolupracovníkům.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Vojtěch Měšťan, Rudolf Ráž, Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák

Rok výroby: 1974

Hrají: Jan Hrušínský, Jana Giergielová, Július Pántik, Alois Liškutín, František Husák, Míla Myslíková, František Řehák, Blažena Holišová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Kluk za dvě pětky

86 minut

Filmografii režiséra Jaromíra Borka v roce 1983 obohatilo psychologické drama o zednickém učni podle scénáře Ivo Pelanta. Ten pro Borka napsal už dětský jachtařský snímek Muž přes palubu (1980). Pelant spolupracoval (s Radkem Johnem) na filmech Karla Smyczka Jen si tak trochu písknout (1980), Jako zajíci (1981) a Sněženky a machři (1982), které se osvěžujícím způsobem vyjadřovaly k tématu dospívání. Navzdory optimistickému konci zrcadlí Kluk za dvě pětky neromantické osudy naivního sedmnáctiletého mladíka, který se kvůli lásce k dívce z lepší rodiny Elišce (Dana Vávrová) marně pokouší překonat své sociální indispozice. Snímku s debutujícím, tehdy sedmnáctiletým Jiřím Langmajerem v titulní roli sice chybí Smyczkův smysl pro autenticitu, příběh Edy Mařáka nicméně představuje nezvyklý „sociální“ vhled do reality osmdesátých let.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jaromír Borek

Scénář: Ivo Pelant

Rok výroby: 1983

Hrají: Jiří Langmajer, Dana Vávrová, František Laurin, Helena Malehová, Oldřich Vinklát, Jana Vychodilová, Boleslav Skalski, Bronislav Poloczek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Den sedmý – osmá noc

104 minut

Jako odpověď na srpnovou sovětskou okupaci natočil Evald Schorm snímek Den sedmý – osmá noc (1969), který však už nebyl uveden do distribuce. Režisér, který zemřel v prosinci 1988, se tak vůbec nedočkal premiéry svého filmu, jež se uskutečnila až v roce 1990. Podobenství o české zbabělosti, krutosti a malosti se odehrává během čtyřiadvaceti hodin ve vesnici, kam zavítá potulná divadelní společnost předvádějící biblické pašijové hry. Představení přeruší výpadek elektrického proudu a potměšilému vesničanovi Srandistovi se snadno povede rozšířit poplašnou zprávu o blížícím se nebezpečí. Obyvatelé rychle podléhají panice, stávají se obětí šikany, či v sobě naopak objevují totalitářské sklony. Evakuace v přistavených železničních vagonech totiž není pro každého.

Vyprávění, do kterého scenárista Zdeněk Mahler vložil autentickou dobovou zkušenost, se v rámci epizodické stavby posunuje od komedie k tragédii, v jejímž rámci tvůrci nikoho nešetří. Rychlé morální degradaci postav odpovídají alegorické odkazy na příběh Ježíšova života, který protagonisté naprosto nechápou. Jedinou postavou schopnou reflexe se tak příznačně stává místní blázen.

Schorm s Mahlerem se spolehli na absurdní situace a dialogy, které s klinicky objektivním odstupem jasnozřivě postihují atmosféru nastupujícího reálného socialismu. Autentické dobové nálady spojené se ztrátou ideálů i jistot a pochybnostmi ohledně budoucnosti dobře zrcadlí rychlou změnu společnosti na podzim a na počátku zimy roku 1968. Na filmu je patrné, že jeho tvůrci pracovali pod tlakem. Dojem uspěchanosti a syrové autenticity tak ze snímku činí dokument doby. V herecky znamenitě obsazeném díle exceluje Jan Libíček jako Srandista. Režisérem pašijových her je Jan Kačer, který se ve filmu objevuje jako Učitel a který hrál hlavní roli v dramatu Každý den odvahu, jejž Schorm režíroval v roce 1964.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Evald Schorm

Scénář: Zdeněk Mahler, Evald Schorm

Rok výroby: 1969

Hrají: Jan Kačer, Bohumil Šmída, Jan Libíček, Květa Fialová, Josef Bek, Bohumil Švarc, Luba Skořepová, Josef Němeček a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Nahota

102 minut

Režisér Václav Matějka natočil v roce 1970 jako svůj první dlouhometrážní počin psychologické drama Nahota. To však nesmělo být uvedeno do kin, protože krátce po dokončení snímku emigrovala na Západ hlavní představitelka – Slovenka Kristina Hanzalová. Kvůli československé Miss 1969, která se v soutěži krásy Miss World 1970 probojovala na sedmé místo, se tak film dostal k divákům až v roce 1990. Postava traumatizované venkovské učitelky v Matějkově filmu se stala jedinou filmovou rolí talentované krásky, která v emigraci našla práci jako fotomodelka. Představitele mladého vězně Drsňáka, který je po pokusu o sebevraždu na pár dní propuštěn na svobodu, se bravurně zhostil tehdy třicetiletý Petr Čepek.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Václav Matějka

Scénář: Václav Matějka

Rok výroby: 1969-70

Hrají: Petr Čepek, Kristina Hanzalová, Vlado Müller, Věra Galatíková, Emma Černá, Sylvia Turbová, Bohuslav Čáp, P.Karel Mach, Jarmila Kurandová a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Neúplné zatmění

77 minut

Mezi kvalitní projekty režiséra Jaromila Jireše, které realizoval v osmdesátých letech, patří i psychologické drama z roku 1982, natočené podle scénáře debutující Daniely Fišerové. Podobně jako mnohokrát předtím i potom se zkušený režisér vcítil do postavy dívčí hrdinky – čtrnáctileté Marty, která musí vinou zrakového postižení nečekaně změnit svůj život. Zjistí, že nemá příliš naděje znovu normálně vidět. Jen obtížně se smiřuje se životem v Ústavu pro děti se zbytkem zraku a dokonce se pokouší spáchat sebevraždu. Naděje dívce svitne až s příjezdem psychologa Moše, který pracuje na výzkumu smyslových představ. Díky psychologovi Marta nalezne ztracenou vnitřní rovnováhu.

Nad melodramatické vyprávění o strastech dospívající dívky povyšuje snímek silné téma i Jirešova citlivá režie, která využívá i kvalit neherečky Lucie Pátikové. Partu Moše se úspěšně zhostil Oldřich Navrátil.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jaromil Jireš

Scénář: Daniela Fischerová, Jaromil Jireš

Rok výroby: 1982

Hrají: Lucie Pátíková, Oldřich Navrátil, Blanka Bohdanová, Jana Březinová, Gabriela Bešťáková, Michaela Kušnerová, Jitka Zelenohorská a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Nevěsta

92 minut

Divadelní a filmový herec, scenárista, textař a spisovatel Jiří Suchý se dlouhodobě zajímal o film. Coby filmový režisér si však na své konto nakonec připsal jen tragikomedii Nevěsta (1970), kterou stihl natočit těsně před nástupem normalizace. Autorský snímek realizovaný podle vlastního námětu a scénáře je příběhem naivní dívky Zdeny (začínající Marta Vančurová), která se rozhodne naplnit věštbu pokoutního chiromanta (Eugen Jegorov) a najít si manžela. Dívčina výprava „do světa“ zahrnuje střetnutí s nejrůznějšími prostředími a setkání s různými muži (Jaromír Hanzlík, Josef Dvořák, Jiří Novotný…) – ani jeden z nich ovšem není pro Zdenu vhodným partnerem.

Surrealistická, poetická hříčka zůstává přesvědčivým svědectvím o Suchého mnohotvárném talentu, přestože se ocitla mimo zájem většinových diváků.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jiří Suchý

Scénář: Jiří Suchý

Rok výroby: 1970

Hrají: Marta Vančurová, Věra Křesadlová, Jaromír Hanzlík, Jiří D. Novotný, Josef Čáp, Josef Dvořák, Eugen Jegorov, František Pokorný a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Oáza

88 minut

V rozporuplné filmografii režiséra Zbyňka Brynycha patří k nejzajímavějším titulům drama z roku 1972, vyprávějící o sedmi československých uprchlících z cizinecké legie, kteří svádějí ve válečném roce 1943 boj o život se saharským peklem a posádkou havarovaného německého letadla. Film vnikl v mezinárodní koprodukci se Sovětským svazem a natáčel se v Turkmenistánu. Tabuizované legionářské téma se tvůrcům v éře nejtužší normalizace povedlo prosadit pod záminkou protifašistického dramatu. Spíš než o válečnou akci jde ovšem v Oáze o strohý, klinický popis rozkladu morálky pod tlakem extrémního prostředí. Tematicky unikátní, autenticky působící a vizuálně zajímavý snímek těží z exotických exteriérů a pozoruhodného hereckého obsazení, jemuž dominují Radoslav Brzobohatý, Štefan Kvietik a Rudolf Hrušínský.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Zbyněk Brynych

Scénář: Kamil Pixa, Miloslav Fábera

Rok výroby: 1972

Hrají: Radoslav Brzobohatý, Štefan Kvietik, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Rozsíval, Jiří Krampol, Ladislav Potměšil a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Pytláci

87 minut

Další setkání režiséra Hynka Bočana s moravským spisovatelem Janem Kostrhunem (Tvář za sklem /1979/) potvrdilo společný zájem o neutěšené rodinné vztahy. Mezi třicetiletým Cyrilem Spurným a jeho otcem, který se pokouší v rodné vsi znovu zakotvit po návratu z emigrace, panuje napětí. Cyril, který pracuje jako traktorista, se potýká i s neuspokojivými vztahy se ženami a problémy s matkou, která si našla milence. Otcova lovecká vášeň směřuje finále k tragédii, která je však jen ozvukem mužova traumatu z dětství.

Mezi nesporné kvality Pytláků patří herecké obsazení, jemuž dominuje Josef Somr v roli otce Spurného. Cyril patří k těm několika málo hlavním partům, ve kterých o svých hereckých kvalitách mohl přesvědčit Pavel Nový. Neobvykle jsou obsazeny i ženské role, ať už jde o Janu Hlaváčovou v roli matky, Barboru Štěpánovou coby Hedviku či Danielu Kolářovou jako závoznici Františku.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Hynek Bočan

Scénář: Jan Kostrhun, Hynek Bočan

Rok výroby: 1981

Hrají: Josef Somr, Jana Hlaváčová, Pavel Nový, Ilja Racek, Daniela Kolářová, Barbora Štěpánová, Karel Augusta, Miloslav Štibich a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující