menu

Den pro mou lásku

Den pro mou lásku

88 minut

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně.

První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat.

Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Bílá tma

Bílá tma

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Čas sluhů

Čas sluhů

111 minut

Psychologické drama scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové patří k těm snímkům, které sice začaly vznikat ještě v minulém režimu, svým kritickým, svobodným duchem však signalizují nastupující společenské změny spojené s rokem 1989. Ambiciózní devětadvacetiletá autorka měla za sebou několik úspěšných studentských snímků realizovaných na pražské FAMU a v Čase sluhů dokázala zhodnotit svou dravou vypravěčskou energii i kritického ducha. Celovečerní debut Pavláskové je tak citově angažovanou výpovědí o morální devastaci, kterou v osobě hlavní hrdinky v době socialismu procházeli mnozí mladí lidé.

Protagonistka filmu, Dana, se stala prototypem bezohledné a cynické manipulátorky, která podřizuje všechny kolem sebe zvráceným představám o vlastních potřebách a kvalitách. Z ošklivé, uťápnuté medičky se Dana mění v elegantní monstrum, jehož rozpínavý vzestup k moci odstartují „kopačky“ od atraktivního milence. Dana ukradne spolužačce Lence přítele a v dalším životě tyje ze své schopnosti modelovat okolní svět ve vlastní prospěch. Přestože v případě „nedobrovolného“ manžela Milana hrdinka nakonec narazí, pokračuje ve finále v symbolickém, vítězném tažení světem.

Pavlásková sleduje svou nesympatickou hrdinku s mrazivou ironií, kriticky však zobrazuje i dvě extrémní polohy společnosti, projektované do oboru „pozitivního“ oboru – lékařství (které studuje a posléze úspěšně provozuje Danina obětavá kamarádka Lenka) – a „negativního“ zahraničního obchodu (jemuž se věnují manipulované mužské postavy – manžel Milan i bývalý milenec Mirek). V hereckém obsazení vsadila režisérka na Ivanu Chýlkovou, jíž zdatně sekundují Karel Roden (Milan) a Miroslav Etzler (Marek). „Generační“ obsazení doplňují Eva Holubová jako Danina ujařmená sousedka Bohunka a Jitka Asterová coby Lenka. Debutující kameraman F. A. Brabec dokázal „přehlídce stvůr“ Ireny Pavláskové vdechnout bohatý a živý rozměr. Film se dočkal volného pokračování Čas dluhů (1998).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Ovoce stromů rajských jíme

Ovoce stromů rajských jíme

95 minut

Téma partnerské nevěry motivované „únavou materiálu“, zvědavostí a nudou patří ve vztahových tragikomediích Věry Chytilové k oblíbeným prvkům. V podobenství, volně navázaném na biblický příběh o Evě, Adamovi a hadovi-svůdci, se k němu autorka vrátila. Ovoce stromů rajských jíme (1969) je posledním snímkem, který režisérka realizovala ve „svobodných“ šedesátých letech. Vznikl v těsné tvůrčí spolupráci se scenáristkou a kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou. Nevšední podobu vizuálně opulentnímu vyprávění vtiskl i další klíčový spolupracovník Chytilové – kameraman Jaroslav Kučera. Stejná sestava spolupracovala už na režisérčině předchozím snímku Sedmikrásky (1966). V následujícím opusu ovšem trojice autorů ještě zdůraznila silnou stylizaci příběhu, oscilujícího mezi podobenstvím, detektivkou a komedií mravů.

Esej o pravdě, lži, přátelství a zradě se odehrává v přepychovém penzionu s velkou zahradou, izolovaném od všednodenní reality. Spolu s dalšími hosty tu tráví zahálčivý čas i manželský pár Eva a Josef. Znuděnou ženu zaujme tajemný svůdník Robert, zjistí však, že jde o sériového vraha žen. V ohrožení cynickým násilníkem dokáže Eva jednat a obhájí svůj život, po návratu k manželovi však pokračuje v konvenčním soužití.

Divácky náročná, živelně filosofující a formálně experimentující hříčka nabízí nejrůznější způsoby čtení. U jejího zrodu stála rovněž touha vyjádřit se oklikou k nastupující normalizaci Československa. Snímek byl uveden v soutěži na MFF v Cannes, ani zde se mu však nedostalo kvůli jeho zašifrování pochopení a podpory. Hudební struktura vyprávění je zvýrazněna hudbou Zdeňka Lišky, podporují ji i silně stylizované herecké výkony Jitky Novákové, Karla Nováka a Jana Schmida, které režisérka společně přivedla na plátno z libereckého Studia Ypsilon. K příběhu Adama a Evy se Věra Chytilová nepříliš úspěšně vrátila v komedii Vyhnání z ráje (2001).

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Bony a klid

Bony a klid

91 minut

Režisérské aktivity Víta Olmera se v osmdesátých letech odvíjely jednak od záliby v žánrovém filmu, jednak od narůstajícího zájmu o společensko-publicistické formáty. V tom našel ve filmu Bony a klid společnou řeč se scenáristou Radkem Johnem. V roce 1987 tak vznikl jeden ze signifikantních titulů druhé poloviny desetiletí – drama o důvěřivém mladíkovi, který přijíždí do metropole za lepším životem a dostane se na šikmou plochu. Johnovy scenáristické opusy byly dlouhodobě ovlivněny reportérskou praxí. Bony a klid ovšem nejsou jen efektně vyprávěným kriminálním příběhem z atraktivního prostředí pražských veksláků, ale i stylizovanou výpovědí o československé realitě konce osmdesátých let, na svou dobu odvážně naznačující provázanost podsvětí s policií a soudy.

Protagonistou vyprávění je naivní automechanik Martin, který se dostává z rodné Mladé Boleslavi mezi pražské překupníky valut. Z okradené oběti se rychle mění v činorodého aktéra pokoutních kšeftů s nedostatkovou tuzexovou měnou. Užívá si sladkého života v nadbytku i lásky k půvabné Evě, zasloužený trest ho však nakonec nemine. Ze soupeření mezi dvěma veksláckými partami nemůže nikdo vzejít jako vítěz.

Snímek si získal značnou diváckou popularitu díky žánrovému nadhledu i chytlavému soundtracku (který obstarali hudební skladatel Ondřej Soukup a skupina Frankie Goes to Hollywood). Přesvědčivost vyprávění příběhu odehrávajícího se v realisticky působících pražských lokacích dodal i zkušený kameraman Ota Kopřiva, který s Olmerem spolupracoval na řadě jeho předchozích filmů. V hlavní roli ve filmu exceluje přesvědčivý Jan Potměšil, který na sebe upozornil už v jiném sociálně-kritickém snímku podle scénáře Radka Johna – dramatu Proč? režiséra Karla Smyczka. Part rtuťovitého veksláka Bínyho se stal životní rolí Romana Skamene.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

O slavnosti a hostech

O slavnosti a hostech

68 minut

Jedním z nejoceňovanějších titulů československé nové vlny se stalo podobenství, které v roce 1966 natočil režisér Jan Němec. Po ceněné celovečerní prvotině Démanty noci (1964) šlo o druhý projekt svébytného autora. Němec se po existenciálním válečném dramatu, na němž spolupracoval se spisovatelem a scenáristou Arnoštem Lustigem, autorsky spojil s Ester Krumbachovou. Scenáristka, spisovatelka a výtvarnice stála v pozadí nové vlny, které vtiskla neotřelou a originální výtvarnou podobu. Její spolupráce s Věrou Chytilovou přesáhla prostor šedesátých let, kdy Krumbachová s Němcem spolupracovala jednak na vizuální podobě Démantů noci, jednak na scénářích Mučedníků lásky (1966) a na tragikomedii O slavnosti a hostech.

Hrdiny nenápadně plynoucího vyprávění je skupinka lidí, která se v idylickém letním dni vypraví na narozeninovou oslavu vysoce postaveného muže. Také žoviální hostitel předstírá slunnou pohodu, noblesní oslavu pod širým nebem však narušují navenek bezvýznamné drobnosti. Odchod jednoho z hostů – mlčenlivého manžela – zahájí štvanici, v jejímž čele je člen hostitelovy ochranky Rudolf a jíž se zúčastní lovecký pes a většina hostů. Uprchlík totiž porušil nepsaná pravidla society, založená na lhostejnosti, blazeované lži a tutlaných pocitech viny.

Němcův minimalistický, unikavý snímek lze číst různými způsoby (především jako politickou alegorii o různě maskovaných mocenských mechanismech, jež likvidují všechny, kteří se odmítají účastnit „společné oslavy“ režimu). V době premiéry film pobouřil mocenské struktury a stal se předmětem parlamentní interpelace. Po krátkodobém zákazu následovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech umístění do pomyslného cenzorského trezoru. Snímek, v němž si zahrálo množství významných českých intelektuálů své doby, si nicméně díky „kafkovskému“ ladění už tehdy získal pozornost v zahraničí.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Panna a netvor

Panna a netvor

88 minut

V roce 1978 obohatil režisér Juraj Herz dobovou žánrovou scénu o dvojici hororových pohádek – Deváté srdce a Pannu a netvora. V rámci filmografie autora, který se po silně stylizovaných snímcích šedesátých let musel vyjadřovat v rámci civilního realismu, představují oba snímky návrat k expresivnímu stylu Spalovače mrtvol, Petrolejových lamp či Morgiany. Zatímco Deváté srdce pracovalo s původním námětem, příběh Panny a netvora je zpracováním klasické látky – respektive divadelní hry Františka Hrubína inspirované pohádkovým příběhem o krásce a netvorovi. Hrubínův text pro Herzovy potřeby upravil Ota Hofman, Panna a netvor je však především prezentací režisérovy výjimečné schopnosti budovat fantaskní, poeticky ponurou atmosféru. Snímek se natáčel z úsporných důvodů převážně ve stejných ateliérových stavbách jako Deváté srdce. (V ateliéru č. 6 na Barrandově vytvořil architekt Vladimír Labský multifunkční dekoraci, která byla po úpravách využita rovněž při natáčení filmů Tajemství Ocelového města a Kočičí princ.) Filmy Deváté srdce a Panna a netvor měly i společný rozpočet. Navzdory účasti některých stejných členů štábu (kameraman Jiří Macháně, hudební skladatel Petr Hapka) však hrubínovský horor působí odlišným dojmem. Zatímco na Devátém srdci výtvarně spolupracovali Jan a Eva Švankmajerovi, Panna a netvor působí díky výtvarníkům Josefovi a Olze Vyleťalovým „přírodnějším“ dojmem.

Hrdinkou vyprávění je krásná dcera zchudlého kupce, Julie (Zdena Studénková), která v zámku uprostřed hlubokých lesů prožívá hrůzný i láskyplný vztah s tajemným monstrem. Přestože z podivného hostitele stiženého kletbou se posléze vyklube krásný princ, patří netvor k hlavním atrakcím poetického vyprávění. Herz zavrhl klasickou „lví“ stylizaci a vytvořil ptačí monstrum, jehož nelidským, dravčím pohybům dodává na přesvědčivosti hlavní představitel – tanečník Vlastimil Harapes.

Zdroj: Národní filmový archiv

Více informací

Den pro mou lásku

88 minut

V sedmdesátých letech se i Juraj Herz musel přizpůsobit požadavkům na natáčení „realistických“ filmů ze současnosti. Po komedii Holky z porcelánu (1974) a krimi Holka na zabití (1975) realizoval i psychologické drama Den pro mou lásku (1976). Před obdobně pojatými Křehkými vztahy (1979) se však už v roce 1978 vrátil ke své zálibě v silně stylizovaných příbězích díky pohádkám Panna a netvor a Deváté srdce. Den pro mou lásku je civilním vyprávěním o mladé manželské dvojici, která vinou zákeřné choroby přijde o malou dcerku. Matka – Marie Stašková – se potýká s depresemi. S manželem Petrem se marně snaží o početí dalšího dítěte. Nakonec však vše končí šťastně.

První filmový scénář úspěšné televizní autorky Markéty Zinnerové se Herzovi povedlo zcela izolovat od normalizační reality: natočil křehký, čistě komorní příběh, který se obešel bez exprese příznačné pro jeho dosavadní nejznámější projekty typu Spalovače mrtvol (1968). Nadčasově působící snímek vypráví o tom, jak bolestně do života dokáže zasáhnout smrt v rodině. Zrcadlem hlavní hrdinky se stává stará sousedka, která v Marii po manželově smrti doufá najít partnerku pro společné zoufalství. Aktivní životní přístup manžela a posléze i samotné Marie však posléze pomůže všechny problémy překonat.

Psychologické drama má lehce lyrický nádech, kterému napomáhá kamera Jiřího Macháněho zohledňující hrdinčino povolání fotografky i křehký herecký projev Marty Vančurové. Právě pro Marii a její stav projevil režisér větší pochopení než pro postavu Petra, který je poněkud nevýraznou postavou (tanečníka Vlastimila Harapese pak ovšem Herz úspěšně obsadil do role ptačího monstra v Panně a netvorovi). Postavy sousedky se ujala Jiřina Šejbalová. Coby svatebčany, kteří oslavu sňatku vnímají jako happening, obsadil Herz členy divadelního Studia Ypsilon.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Markéta Zinnerová

Rok výroby: 1976

Hrají: Marta Vančurová, Vlastimil Harapes, Sylva Kamenická, Jiřina Šejbalová, Dana Medřická, Eva Píchová, Lubomír Černík a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Bílá tma

104 minut

Válečný snímek Františka Čápa Bílá tma vznikl k oslavám čtvrtého výročí Slovenského národního povstání. Tvůrci v něm zpracovali skutečnou epizodu z průběhu této významné historické události, ovšem zcela v duchu tehdejší ideologie, akcentující spojení českých, slovenských a sovětských partyzánů či vojáků a vyzdvihující úlohu „lidu“ a Rudé armády. Politický balast a patos jsou vyváženy dobrým profesionálním a působivým zpracováním. Přitom je zjevné, že natáčení muselo probíhat v obtížných podmínkách.

Při ústupu do hor musí partyzánská brigáda zanechat ve vánici několik raněných v zemljance, skryté pod sněhem na nepřístupném místě. Zůstávají tu s nimi doktor, ošetřovatelka Katka, dva vesničané z blízké obce, kteří se přidali k partyzánům, a také dívka Rozka, která se jako jediná z rodiny zachránila před Němci. Nepřátelští vojáci se postupně kolem zemljanky stahují. Oba vesničané se vydají v noci pro zásoby. Jsou však chyceni. Syn jednoho z nich se zřítí ze skály i s proviantem. Zachrání ho sovětský voják Saša Dugin, který unikl nástrahám Němců a který ho vynese po skále až do zemljanky. Tady všechny trápí hlad i obavy o budoucnost. Doktor musí chlapci amputovat rozdrcené prsty u nohou a pak se sám vydá pro pomoc ke vzdálené Rudé armádě. Osazenstvo zemljanky svede závěrečný boj s německou přesilou. Zachrání jej příchod sovětských vojáků. Saša je zastřelen v okamžiku, kdy boj skončil.

Název Bílá tma je označením pro velkou sněhovou vánici. – Snímek byl uveden na III. mezinárodním filmovém archivu v Mariánských Lázních 1948, kde získal putovní Národní cenu pro nejlepší československý film. Zároveň se hrál i na I. filmovém festivalu pracujících ve Zlíně, kde byl ale odsouzen dělnickou porotou, která filmu vyčítala patos dialogů, nedostatek optimismu a naturalismus. František Čáp se o tvrzení porotců vyjádřil neuctivě, což jej stálo další kariéru v československé kinematografii. Proto později emigroval a položil základy slovinského filmu.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: František Čáp

Scénář: František Čáp, Leopold Lahola

Rok výroby: 1948

Hrají: Július Pántik, Mária Prechovská, Boris Andrejev, Nataša Tanská, Jozef Budský, L. H. Struna, Oľga Sýkorová, Július Bártfay a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Čas sluhů

111 minut

Psychologické drama scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové patří k těm snímkům, které sice začaly vznikat ještě v minulém režimu, svým kritickým, svobodným duchem však signalizují nastupující společenské změny spojené s rokem 1989. Ambiciózní devětadvacetiletá autorka měla za sebou několik úspěšných studentských snímků realizovaných na pražské FAMU a v Čase sluhů dokázala zhodnotit svou dravou vypravěčskou energii i kritického ducha. Celovečerní debut Pavláskové je tak citově angažovanou výpovědí o morální devastaci, kterou v osobě hlavní hrdinky v době socialismu procházeli mnozí mladí lidé.

Protagonistka filmu, Dana, se stala prototypem bezohledné a cynické manipulátorky, která podřizuje všechny kolem sebe zvráceným představám o vlastních potřebách a kvalitách. Z ošklivé, uťápnuté medičky se Dana mění v elegantní monstrum, jehož rozpínavý vzestup k moci odstartují „kopačky“ od atraktivního milence. Dana ukradne spolužačce Lence přítele a v dalším životě tyje ze své schopnosti modelovat okolní svět ve vlastní prospěch. Přestože v případě „nedobrovolného“ manžela Milana hrdinka nakonec narazí, pokračuje ve finále v symbolickém, vítězném tažení světem.

Pavlásková sleduje svou nesympatickou hrdinku s mrazivou ironií, kriticky však zobrazuje i dvě extrémní polohy společnosti, projektované do oboru „pozitivního“ oboru – lékařství (které studuje a posléze úspěšně provozuje Danina obětavá kamarádka Lenka) – a „negativního“ zahraničního obchodu (jemuž se věnují manipulované mužské postavy – manžel Milan i bývalý milenec Mirek). V hereckém obsazení vsadila režisérka na Ivanu Chýlkovou, jíž zdatně sekundují Karel Roden (Milan) a Miroslav Etzler (Marek). „Generační“ obsazení doplňují Eva Holubová jako Danina ujařmená sousedka Bohunka a Jitka Asterová coby Lenka. Debutující kameraman F. A. Brabec dokázal „přehlídce stvůr“ Ireny Pavláskové vdechnout bohatý a živý rozměr. Film se dočkal volného pokračování Čas dluhů (1998).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Irena Pavlásková

Scénář: Irena Pavlásková

Rok výroby: 1989

Hrají: Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Libor Žídek, Miroslav Etzler, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Petr Haničinec, Helga Čocková a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Ovoce stromů rajských jíme

95 minut

Téma partnerské nevěry motivované „únavou materiálu“, zvědavostí a nudou patří ve vztahových tragikomediích Věry Chytilové k oblíbeným prvkům. V podobenství, volně navázaném na biblický příběh o Evě, Adamovi a hadovi-svůdci, se k němu autorka vrátila. Ovoce stromů rajských jíme (1969) je posledním snímkem, který režisérka realizovala ve „svobodných“ šedesátých letech. Vznikl v těsné tvůrčí spolupráci se scenáristkou a kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou. Nevšední podobu vizuálně opulentnímu vyprávění vtiskl i další klíčový spolupracovník Chytilové – kameraman Jaroslav Kučera. Stejná sestava spolupracovala už na režisérčině předchozím snímku Sedmikrásky (1966). V následujícím opusu ovšem trojice autorů ještě zdůraznila silnou stylizaci příběhu, oscilujícího mezi podobenstvím, detektivkou a komedií mravů.

Esej o pravdě, lži, přátelství a zradě se odehrává v přepychovém penzionu s velkou zahradou, izolovaném od všednodenní reality. Spolu s dalšími hosty tu tráví zahálčivý čas i manželský pár Eva a Josef. Znuděnou ženu zaujme tajemný svůdník Robert, zjistí však, že jde o sériového vraha žen. V ohrožení cynickým násilníkem dokáže Eva jednat a obhájí svůj život, po návratu k manželovi však pokračuje v konvenčním soužití.

Divácky náročná, živelně filosofující a formálně experimentující hříčka nabízí nejrůznější způsoby čtení. U jejího zrodu stála rovněž touha vyjádřit se oklikou k nastupující normalizaci Československa. Snímek byl uveden v soutěži na MFF v Cannes, ani zde se mu však nedostalo kvůli jeho zašifrování pochopení a podpory. Hudební struktura vyprávění je zvýrazněna hudbou Zdeňka Lišky, podporují ji i silně stylizované herecké výkony Jitky Novákové, Karla Nováka a Jana Schmida, které režisérka společně přivedla na plátno z libereckého Studia Ypsilon. K příběhu Adama a Evy se Věra Chytilová nepříliš úspěšně vrátila v komedii Vyhnání z ráje (2001).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Věra Chytilová

Scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová

Rok výroby: 1969

Hrají: Jitka Nováková, Karel Novák, Jan Schmid, Eva Gabrielová, Julius Albert, Blanka Hušková, Luděk Sobota, Jaromír Vomáčka a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Bony a klid

91 minut

Režisérské aktivity Víta Olmera se v osmdesátých letech odvíjely jednak od záliby v žánrovém filmu, jednak od narůstajícího zájmu o společensko-publicistické formáty. V tom našel ve filmu Bony a klid společnou řeč se scenáristou Radkem Johnem. V roce 1987 tak vznikl jeden ze signifikantních titulů druhé poloviny desetiletí – drama o důvěřivém mladíkovi, který přijíždí do metropole za lepším životem a dostane se na šikmou plochu. Johnovy scenáristické opusy byly dlouhodobě ovlivněny reportérskou praxí. Bony a klid ovšem nejsou jen efektně vyprávěným kriminálním příběhem z atraktivního prostředí pražských veksláků, ale i stylizovanou výpovědí o československé realitě konce osmdesátých let, na svou dobu odvážně naznačující provázanost podsvětí s policií a soudy.

Protagonistou vyprávění je naivní automechanik Martin, který se dostává z rodné Mladé Boleslavi mezi pražské překupníky valut. Z okradené oběti se rychle mění v činorodého aktéra pokoutních kšeftů s nedostatkovou tuzexovou měnou. Užívá si sladkého života v nadbytku i lásky k půvabné Evě, zasloužený trest ho však nakonec nemine. Ze soupeření mezi dvěma veksláckými partami nemůže nikdo vzejít jako vítěz.

Snímek si získal značnou diváckou popularitu díky žánrovému nadhledu i chytlavému soundtracku (který obstarali hudební skladatel Ondřej Soukup a skupina Frankie Goes to Hollywood). Přesvědčivost vyprávění příběhu odehrávajícího se v realisticky působících pražských lokacích dodal i zkušený kameraman Ota Kopřiva, který s Olmerem spolupracoval na řadě jeho předchozích filmů. V hlavní roli ve filmu exceluje přesvědčivý Jan Potměšil, který na sebe upozornil už v jiném sociálně-kritickém snímku podle scénáře Radka Johna – dramatu Proč? režiséra Karla Smyczka. Part rtuťovitého veksláka Bínyho se stal životní rolí Romana Skamene.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Vít Olmer

Scénář: Radek John, Vít Olmer

Rok výroby: 1987

Hrají: Jan Potměšil, Veronika Jeníková, Josef Nedorost, Tomáš Hanák, Roman Skamene, Miloslav Kopečný, Vítězslav Jirsák, Miloš Čálek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Černý Petr

89 minut

Po prvotině Konkurs připravil režisér Miloš Forman s tehdejšími spolupracovníky Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem mezigenerační komedii Černý Petr. Již v době svého uvedení zaujala autentickou atmosférou všedních dní obyčejných lidí na maloměstě, bezprostředností, nestylizovanými dialogy, zdánlivou improvizací a přirozenou hrou neherců (zejména Ladislava Jakima a Jana Vostrčila). Přitom byla natočena podle daného scénáře.

Mladičký učeň Petr má v samoobsluze hlídat případné zloděje, což znesnadňuje jeho nesmělost. Zároveň se musí potýkat s nepochopením přísného staromilského otce a s jeho výchovnými proslovy, s láskou ke studentce Pavle a s výpady přihlouplého zednického učně Čendy. Film i dnes zaujme jako humorná a ironická psychologická a sociologická studie o nepochopení a rozporech rodičů a dětí, respektive dospělých a dospívající mládeže, jež je stále platná.

Snímek (natočený od července do poloviny září 1963) byl po svém uvedení roku 1964 vřele přijat diváky i kritikou a mimo domácího uznání získal též ceny na světových festivalech. Podruhé byl do distribuce nasazen v říjnu 1987.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Miloš Forman

Scénář: Jaroslav Papoušek, Miloš Forman

Rok výroby: 1963

Hrají: Ladislav Jakim, Pavla Martínková, Jan Vostrčil, Vladimír Pucholt, Pavel Sedláček, Zdeněk Kulhánek, František Kosina a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Intimní osvětlení

61 minut

Intimní osvětlení se stalo prvním a zároveň posledním českým celovečerním filmem režiséra Ivana Passera, který po emigraci uspěl (podobně jako jeho přítel a kolega Miloš Forman) ve Spojených státech. Snímek podle scénáře Ivana Passera, Jaroslava Papouška a Václava Šaška je pozoruhodnou sondou do atmosféry dobového života a zároveň osobitou studií mezilidských vztahů a vztahu k hudbě. Děj není postaven na dramatickém příběhu, ale na velmi jednoduché zápletce.

Na koncert amatérského orchestru přijíždí jako sólista bývalý spolužák ředitele městské hudební školy se svou mladší přítelkyní. Pár stráví víkend v jeho domě, kde kromě ředitelovy rodiny s manželkou a třemi dětmi žijí i prarodiče. Během této krátké doby se odehrají různé drobné epizody spjaté se zkouškou orchestru i s rodinnými záležitostmi. Oba muži také vzpomínají na mládí a baví se o muzice. Důležitější než zachycené jednoduché a všední situace je zvláštní komorní ladění filmu, při němž se tvůrcům daří přiblížit se velmi intimně k hrdinům, které představují typově přesně obsazení neherci.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Ivan Passer

Scénář: Jaroslav Papoušek, Václav Šašek, Ivan Passer

Rok výroby: 1965

Hrají: Karel Blažek, Zdeněk Bezušek, Věra Křesadlová, Jan Vostrčil, Jaroslava Štědrá, Vlastimila Vlková, Karel Uhlík, Miroslav Cvrk a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

O něčem jiném

81 minut

Podle vlastního námětu natočila Věra Chytilová v roce 1963 svůj celovečerní debut jako „synchronní“ příběh dvou žen kolem třicítky, které se nikdy nepotkaly, přitom však řeší na různých úrovních stejný problém. Mezi životním stereotypem a touhou realizovat změnu se ocitá gymnastka Eva a obyčejná žena v domácnosti Věra. První je rozhodnuta završit a ukončit kariéru vrcholové sportovkyně na důležitých závodech, druhá si od péče o manžela a synka „ulevuje“ v mileneckém vztahu, který si však nakonec vyžádá řešení. Ani jedna z protagonistek však nakonec nevyužije nabízenou šanci.

Tehdy čtyřiatřicetiletá Chytilová ohledává své příští oblíbené téma emancipace a kombinuje v duchu československé nové vlny herecké profesionály a neherce. Zatímco sportovní linie se díky obsazení skutečné gymnastky Evy Bosákové a jejích blízkých a spolupracovníků blíží formátu dokumentu, příběh Věry je fiktivní a spoléhá na herecké výkony Věry Uzelacové, Josefa Langmilera a Jiřího Kodeta.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Věra Chytilová

Scénář: Věra Chytilová

Rok výroby: 1963

Hrají: Eva Bosáková, Věra Uzelacová, Josef Langmiler, Jiří Kodet, Milivoj Uzelac ml., Jaroslava Matlochová, Luboš Ogoun, Vladimír Bosák a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

O slavnosti a hostech

68 minut

Jedním z nejoceňovanějších titulů československé nové vlny se stalo podobenství, které v roce 1966 natočil režisér Jan Němec. Po ceněné celovečerní prvotině Démanty noci (1964) šlo o druhý projekt svébytného autora. Němec se po existenciálním válečném dramatu, na němž spolupracoval se spisovatelem a scenáristou Arnoštem Lustigem, autorsky spojil s Ester Krumbachovou. Scenáristka, spisovatelka a výtvarnice stála v pozadí nové vlny, které vtiskla neotřelou a originální výtvarnou podobu. Její spolupráce s Věrou Chytilovou přesáhla prostor šedesátých let, kdy Krumbachová s Němcem spolupracovala jednak na vizuální podobě Démantů noci, jednak na scénářích Mučedníků lásky (1966) a na tragikomedii O slavnosti a hostech.

Hrdiny nenápadně plynoucího vyprávění je skupinka lidí, která se v idylickém letním dni vypraví na narozeninovou oslavu vysoce postaveného muže. Také žoviální hostitel předstírá slunnou pohodu, noblesní oslavu pod širým nebem však narušují navenek bezvýznamné drobnosti. Odchod jednoho z hostů – mlčenlivého manžela – zahájí štvanici, v jejímž čele je člen hostitelovy ochranky Rudolf a jíž se zúčastní lovecký pes a většina hostů. Uprchlík totiž porušil nepsaná pravidla society, založená na lhostejnosti, blazeované lži a tutlaných pocitech viny.

Němcův minimalistický, unikavý snímek lze číst různými způsoby (především jako politickou alegorii o různě maskovaných mocenských mechanismech, jež likvidují všechny, kteří se odmítají účastnit „společné oslavy“ režimu). V době premiéry film pobouřil mocenské struktury a stal se předmětem parlamentní interpelace. Po krátkodobém zákazu následovalo v sedmdesátých a osmdesátých letech umístění do pomyslného cenzorského trezoru. Snímek, v němž si zahrálo množství významných českých intelektuálů své doby, si nicméně díky „kafkovskému“ ladění už tehdy získal pozornost v zahraničí.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Jan Němec

Scénář: Ester Krumbachová, Jan Němec

Rok výroby: 1966

Hrají: dr. Ivan Vyskočil, Jan Klusák, Jiří Němec, Pavel Bošek, Karel Mareš, Evald Schorm, Zdena Škvorecká, Helena Pejšková, Jana Prachařová

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Panna a netvor

88 minut

V roce 1978 obohatil režisér Juraj Herz dobovou žánrovou scénu o dvojici hororových pohádek – Deváté srdce a Pannu a netvora. V rámci filmografie autora, který se po silně stylizovaných snímcích šedesátých let musel vyjadřovat v rámci civilního realismu, představují oba snímky návrat k expresivnímu stylu Spalovače mrtvol, Petrolejových lamp či Morgiany. Zatímco Deváté srdce pracovalo s původním námětem, příběh Panny a netvora je zpracováním klasické látky – respektive divadelní hry Františka Hrubína inspirované pohádkovým příběhem o krásce a netvorovi. Hrubínův text pro Herzovy potřeby upravil Ota Hofman, Panna a netvor je však především prezentací režisérovy výjimečné schopnosti budovat fantaskní, poeticky ponurou atmosféru. Snímek se natáčel z úsporných důvodů převážně ve stejných ateliérových stavbách jako Deváté srdce. (V ateliéru č. 6 na Barrandově vytvořil architekt Vladimír Labský multifunkční dekoraci, která byla po úpravách využita rovněž při natáčení filmů Tajemství Ocelového města a Kočičí princ.) Filmy Deváté srdce a Panna a netvor měly i společný rozpočet. Navzdory účasti některých stejných členů štábu (kameraman Jiří Macháně, hudební skladatel Petr Hapka) však hrubínovský horor působí odlišným dojmem. Zatímco na Devátém srdci výtvarně spolupracovali Jan a Eva Švankmajerovi, Panna a netvor působí díky výtvarníkům Josefovi a Olze Vyleťalovým „přírodnějším“ dojmem.

Hrdinkou vyprávění je krásná dcera zchudlého kupce, Julie (Zdena Studénková), která v zámku uprostřed hlubokých lesů prožívá hrůzný i láskyplný vztah s tajemným monstrem. Přestože z podivného hostitele stiženého kletbou se posléze vyklube krásný princ, patří netvor k hlavním atrakcím poetického vyprávění. Herz zavrhl klasickou „lví“ stylizaci a vytvořil ptačí monstrum, jehož nelidským, dravčím pohybům dodává na přesvědčivosti hlavní představitel – tanečník Vlastimil Harapes.

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Juraj Herz

Scénář: Ota Hofman, Juraj Herz

Rok výroby: 1978

Hrají: Zdena Studenková, Vlastimil Harapes, Václav Voska, Jana Brejchová, Zuzana Kocúriková, Josef Laufer, Milan Hein, Marta Hrachovinová, Karel Augusta a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Postava k podpírání

38 minut

Pavel Juráček označil svůj film Postava k podpírání (název je odvozen od sochy svalnaté bytosti, na jejíž bedrech spočívá velká tíha) za „kafkovské zobrazení absurdních situací, souvisejících s obdobím kultu, jehož absurdnost jsme si nedokázali uvědomovat“. Snímek měl premiéru až v září roku 1964 a byl promítán se střihovým filmem Muzeum zázraků (1964; r. Vladimír Sís, Rudolf Jaroš).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Pavel Juráček, Jan Schmidt

Scénář: Pavel Juráček, Jan Schmidt

Rok výroby: 1963

Hrají: Karel Vašíček, Consuela Morávková, Ivan Růžička, Pavel Bártl, Jiří Stivín, Pavel Šilhánek a další

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

Pytel blech

43 minut

Experimentální středometrážní příběh z prostředí dívčího internátu Pytel blech je samostatnou prvotinou režisérky Věry Chytilové po jejím absolvování FAMU.

Do dívčího internátu textilního závodu nastupuje nová učnice z Moravy Eva Gálová. Nejprve se musí smířit s posměchem ostatních dívek, jelikož je „bažantka“. Postupně je blíže pozná a spřátelí se s hyperaktivní, hubatou, ale v jádru hodnou Janou, která má však problémy s kázeňskými přestupky.

Ač je snímek inscenovaný, vyznívá jako autentická reportáž ze života adolescentek. Zajímavá je též práce s kamerou, jež je ve většině scén použita subjektivně; dění sledujeme očima hlavní hrdinky. Její tvář zahlédneme až v posledním záběru filmu. Všechny postavy (obsazené neherci) byly proto nuceny dívat se přímo do objektivu. Protagonistka navíc s ostatními nekomunikuje, slyšíme pouze její vnitřní komentář (namluvený Helgou Čočkovou).

Pro dnešní diváky Pytel blech zprostředkovává bezprostřední sondu do myšlení a pocitů mládeže první poloviny 60. let. Do kin se snímek dostal v roce 1963 ve společném pásmu U stropu je pytel blech s absolventským snímkem Chytilové Strop (1961) a s animovanou satirou Vladimíra Lehkého Kurs pro ženy (1962).

Zdroj: Národní filmový archiv

Režie: Věra Chytilová

Scénář: Věra Chytilová

Rok výroby: 1962

Hrají: Helga Čočková

Základní informace Rozšířené informace Podobné filmy

předchozí
následující